Na pěšině mezi poli
mlha večer, z rána stává,
v šerý závoj se svévolí
krajinu kol zachumlává.
Po pěšině mezi lesy
řezavý se vichr vzteká,
na haluze jíní věsí,
rozfukuje do daleka.
U pěšiny v klínu země
pampeliška odpočívá,
mhou a vichrem hledí ke mně,
na pozdrav mi tiše kývá.
Nevidíš jí, pouze věříš,
pod korou že v hlíně živa,
a svou cestu lehčej měříš
vánicí, jež střihne divá.
Ať si žehne tvář i hrdlo,
do závojů mha tě motá:
by tvé odhodlání ztvrdlo
do práce a do života.
Však den vlahý rozjásá se,
je-li srdce zatepleno,
pampeliška zkvete v kráse,
vše jí bude vyzlaceno.