František Serafínský Procházka
Lin-Lan jméno okřídlené, jasné jako nový meč, obávané, proslavené v krásné zemi He-Če-peč.
Lin-Lan velkým cílům žije, s copem chodí, jí a pije, básně skládá, tragedie, slávy jeho plna řeč.
Malý velký se mu klaní, neb on dává žití, smrt, kritiky an břitkou zbraní rozmílá vše na padrť.
Co’s ty stvořil – mrtvá děcka, bezmasá jsi suchá pecka, on, jen on je věčnost všecka, dávno tě již z dějin škrt.
Nakladatel bystrá hlava, Čin-Čong jeho jméno jest, bystrá hlava, přemítavá za svým pultem kuje lest:
„Získat si ho, nu, to chválím, v rozpočtu se neošálím, reklamou vše na troud spálím pro svou kapsu naručest!“
Čan-Čeng druhá bystrá hlava, vis-à-vis ta firma jest, bystrá hlava, přemítavá. za svým pultem kuje lest:
„Získat si ho, nu, to chválím, v rozpočtu se neotálím, reklamou vše na troud spálím pro svou kapsu naručest!“
Po ulici s pejskem Ce-ci Lin-Lan kráčí, neví nic, jaké se to strojí věci. Klaní se mu Čin-Čong vstříc,
usmívá se, z dálky hladí, vnadí ptáčka, vnadí, vnadí – Čan-Čeng na to hledí kradí bledna vzteky víc a víc.
Se zálohou předem v dlani Lin-Lan v nový spěje ruch, Čin-Čong jen se klaní, klaní, pod kůží však jásá: juch!
Ale běda, zdrada číhá, z vis-à-vis se Čan-Čeng zdvihá, v očích se mu zloba míhá: „Já vám,“ praví „při sám bůh!“
Dva pytlíky plné zlata zvítězily napolo, sympatie naráz jata: „Ať jde Čin-Čong na kolo
s tou svou trochou, na mou věru Kdyby měl tak ještě dceru...“ Zálohu zpět – zpronevěru nese Čengův pikolo.
Lin-Lan velik dvojnásobně na plzeňské míří dnes, ale Čin-Čong vrčí zlobně: „To tak, to tak, při sám běs!
Nebude to, u sta hromů, rozumím přec já líp tomu.“ A již letí střemhlav z domu za Lin-Lanem do tmy kdes.
„Přeplatí ho!“ Čan-Čeng čichá, „znám však také ještě cos!“ Na cestu se vydal zticha peněz plný vak i šos.
Našel oba kdesi k ránu žampusy pít ve šantánu, jak to bývá u Číňanů: a teď na kosa pad kos.
Ve dražbě jak častěj bývá, přepláceli jenom což, Lin-Lan jen se pousmívá, už má peněz plný koš:
„Nenutil vás nikdo přeci, to jsou věci, milý Ce-ci, strhají se mi tu všeci, Buddha sám se v to už vlož!“
A tak stal se Lin-Lan velik, monstreautor čínských niv, zlata pln kde jaký kbelík jako král je z toho živ.
A proč tolik všeho toho? Aby, pamětliv jsa mnoho, pro toho ni pro onoho pranic nepsal jaktěživ.
A tak žije v boží bázni – nezbývá již mnoho říc – pohár za pohárem prázdní, spí, zas pije, a víc nic.
Konkurenti za to žalem v přeplácení vytrvalém schnou jak třísky, hubnou valem den ode dne víc a víc.
Cookies on Poetry Cove