Studené stěny mám se všech stran,
blyštění ošemetných kovů,
ohlasy hlídačů u svých bran...
Co zraje ve mně k slovu?
–Takt písně letících oblaků,
jenž s výšek chtěl by hřmít,
rozžehat plaménky ve zraku
a srdce naplnit.
Toužených červánků pozdní plam
v odlesku dávnodávných snění –
úzkosti vězněné osten zlam
a pozdrav kuropění – –
Však slavné Mlčení ruku svou
mi na rty klade vspěch:
zajetí přijmi tich s pokorou
a krb svůj zhasnout nech.
Uvidíš, na mrazném úhoře
jak petrklíče zlatě plají,
a smutků havrani do moře
že střemhlav zapadají.
Jabloně po sta let neplodné,
kde ptáček nezapěl,
rozkvetou růžově toho dne
a budou plny včel.
Pod sedmi zámky svou touhu ztlum,
buď mrtev, k životu v ní rosta,
dej pečeť očím, jak’s dal ji rtům
nepusť k sobě hosta.
Až přijde hlasatel věnčený
klepadlem udeřit,
pak vznítíš pohaslé plameny
a počneš žít.