Vrána pluje za vranou,
hleď, kam ony přistanou.
Od půlnoci vítr duje,
mrtvým tělem pohupuje.
Bělmo očí v prázdno hledí.
Na větvi již vrána sedí.
Povídá již vráně vrána:
„Hle, ten zabil svého pána.
Srdce jedem napojené,
nechme tělo otrávené!“
Vrána pluje za vranou,
hleď, kam ony přistanou.
V poli kolo, a v tom kole
vpleteno je tělo holé.
Očí bělmo v prázdno hledí.
Na kole již vrána sedí.
Na kole již vrána kráče:
„Proklet budiž, vlastizrádče!
Neztlíš v zemi, zvěř tě mine,
na věky však nepomine
morový dech vůkol fičet,
v srdci živá zmij ti syčet.“
Vrána pluje za vranou,
hleď, kam ony přistanou.
Širé pole na vše strany,
kůň jím letí osedlaný.
Jezdec padlý, vise v třmeni,
hlavou bije o kamení.
Jak kůň skáče, šavle zvoní,
neshýbne se nikdo pro ni.
Těla leží dál a dále,
houšť jich leží polem stále.
Leží v trávě plné rosy,
jak když zlaté klasy zkosí.
Modro nebes v očích mají,
leží, ale nedýchají.
K smrti děti odchované,
matičkami milované,
milenkami oplakané.
Vrána k vráně slétla k zemi,
přikryly je perutěmi.