Nebudu vám jetel kosit,
nebudu,
když budete tuze prosit,
pryč pudu.
Nebudu vám zaorávat,
nesmí večer se mnou stávat
na okamžení
mé potěšení.
Nebudu vám řezat sečku
ani víc,
lehnu sobě na kopečku
jakby nic.
Nebudu se starat o ně,
o ty čtyry vrané koně,
pokad mým není
mé potěšení.
Rozmaryje roste tady
zelená,
i chudému z boží rady
souzená.
Černé oči, otočte se,
černé oči, vyplačte se
na rozloučení,
mé potěšení!
Až já pudu jetel kosit
za hory,
budou vás ty oči prosit
na vzdory,
ty mne budou vyprovázet
a vám budou taky scházet
poctivé ruce
a věrné srdce.