Charpa v zimě nemodrá se,
jenom v letě,
mně však jedna pořád kvete
na tom světě.
Pánbůh sám ji zasel
mezi kvítí –
mojí nejmilejší
z očí svítí.
Žádná kosa nesežne jí,
když mi kývá,
skřivánek jí svoji píseň
stále zpívá.
Sněží mezi brázdy,
sněží jemně,
ale charpa modrá
hledí ke mně.
Zakvítej mi, modrolístko,
v hroudě mojí,
však dá Pánbůh, přece jednou
budem svoji.
Charpečko, ty charpo
nejkrásnější,
v očích mojí milé,
znejmilejší!