Groš ke groši z trhu v koši
nosila a nosila,
po dědině babka groši
zvonila.
Lidské řeči chtí to větší,
tolary, prý tolary,
a těch prý už měla plné
almary.
Však zvonila babka milá
na krátko, dosť na krátko. –
„Já řku, vždyť jste učiněné
děvčátko!
No, paňmámo, je vám známo, –
co bych prál, no, co bych prál,
císař sám ten metál zde mně
daroval...“
Brach se bočil, k babce točil
znenáhla a znenáhla,
až své groše spočítané
vytáhla. –
Groš ke groši znova v koši
nosí, ale nezvoní,
když jí starý husár plách’ jak
na koni.