Ze sedmera kvítí
v noci trhaného,
ještě zroseného
moh’s věneček míti.
Kde se voda točí,
tam věneček háži,
ať ti nepřekáží
ani moje oči.
Ani moje čelo,
co jsi celovával,
když jsi se mnou stával,
kdy se ti jen chtělo.
Ani moje ruce,
co tě objímaly,
co tě hladívaly,
ani věrné srdce. –
Vlna vlnu mine
kol bílého těla,
a ta láska celá
za věnečkem plyne.