XXV.

Toho léta lán i sad dal, co nejvíc mohl dát, tvrdé klasy o stu zrnech jako jantar zkanutý

nakynuly ohnuty na všech polích, ba i v trnech. Na sáh stébla rží a žit vysokým se lesem táhla,

kosířů se blýskal třpyt, a srp syčel v les ten znáhla. Mandel houstl k mandeli, dlouhé vozy v zlatém prachu

cestami se klácely v mateřinky sladkém pachu; cepy ryčně zazněly, a chléb voněl vlahým vzduchem.

Mlýny steré hučely roztočených koles ruchem v šumu vod, jež zakryty v olší tekly koryty.

Slunce polibky jsa zrozen na vinicích kanul hrozen nalit těžce, omželý namodralou jinovatkou,

hrušek zlatých tíhu sladkou jedva větve držely. Jabloně se blyštěly červenými líčky plodů

v zřidlém listí, které žloutlo jak bronz vytepaný outlo zvěnčit kraj k velkému hodu. Na zahradách z trav se zdvihly

kupy durancí a sliv, v kotlích vonnou jíchou jihly nad plameny. Kouře z niv po strniskách ploužily se

přes úhory, vršky lysé sivou mlhou pomaly, s vůní trnek splývaly. Písně zněly u ohnisek,

děti z rovných bílých třísek lizačky si strouhaly. V šikmém slunci hedbáv měkký přes pole a tiché řeky,

přes pastviska, přes dědinky táhnou bílé pavučinky, na topol i na pcháčí třpytivě se otáčí

bájná příze Zlaté Báby, aby pod ní strom i chábí blaženě, ne v nevůli, na zimu si zdřimnuly.

A juž ze všech bran a stran do Chropíně lid se schází k Ječmínkově svatbě zván. Šátky vlají s cest i hrází,

pláště dmou se, s lomozem rachotí vůz za vozem. Tisíc stolů pod lipami prohnulo se mnohostí

rosy nebeské všem v díky a i zemské tučnosti, vůkol voní perník samý, křeny se sladkými mlíky,

z brunátných kýt pára vane přes medové makovníky vrchovatě narovnané. Hnědou jíchou v pekáči

plují hejna hus a slípek, bledou révu vytáčí do plecháčů každý sklípek. V zelné vary dlouhou řadou

tučnými se hady kladou s různým sokem v zápasy slavně slavné klobásy v uhlazeně lesklých smyčkách

jako v černých rukavičkách, ale nejvýš jako hora koláč z nevěstina dvora. Vítězně se vůkol dívá,

žlutý ptáček na něm zpívá; dokola je k němu člupek, a dub shořel, než se upek’ v širé peci obrovské

na to dílo mistrovské. Jako výtvor dávných bajek cukrových byl plný krajek, spon a mostů, obloučků

navěžených v lehoučku, a kol kolem po kraji výdumky se kývají, perletí se bílou skvějí

a jak zvonky vyzvánějí. Hle, chropíňská máje svěží vyšší je všech vůkol věží, do daleka zelená se,

na ní šátek červená se. A juž bouří koní trysk, výskot hlasů, pentle kmitnou, kolem krků v pevný stisk

se stárky se družky chytnou a tak letí stojíce na vozech jak vichřice, v čele ten, jenž králem sluje,

ale králsky nekraluje. S opratí hrá v levici málo dbaje o své vranky, o řebřiny, o postranky,

jako z růží kytici bělounkou a zářící tichým štěstím vnitřních svitů líbeznou svou dívčici

k hrudi vine v něžném citu. A tak jedou dědinami, poli, brody, dolinami, ale na div divoucí

v slavnou pamět budoucí, kudy jedou, podél cest každá stromu ratolest odívá se květem pyšně,

hruš i jabloň, sněžná višně, drobná švestka hvězdnatá, a jak v jarní zmladlé síle celá země květem bíle

kolemkol je zaváta. Ba i z luk a z mezí hoří jako v zlatém obláčku petrklíče jarní zoří

vedle křehkých naháčků; trávnic stříbro zablýsklo se z úhorův a se skalek, operleny v pozdní rose

dechly kytky fialek, pupíčky jak zlaté myšky u struh sedly do řádky, a tu slávu pampelišky

štědře platí dukátky. Nediví se svojí zemi lid jsa sbratřen s divy těmi, práci dal, zem musí kvést

sobě v slávu, jemu v čest. Dědinou jak průvod jede, mezi ploty potají záličky se chystají,

stárek v čele chasu vede pod voničkou od stárky, bílé frčky na kordule blýskají mu s každé půle.

Chlapci v rukou pohárky s vínem starým jiskry žhavé červenými harasy znenadání v chvíli pravé

jízdu vozům tarasí přes cestu jim pentli pnouce, pohár o pohárek trouce ke cti svatby, králi v zdar,

nevěstince v lásky čar připíjejí při zastávce, a král chase podarem platí tvrdým tolarem

průjezd po záličné lávce. Širý kraj již projeli za hlučného veselí, letí ke Chropíni zpátky,

stotisíc kde hostů juž, žena k ženě, k muži muž, na svateb se sešlo svátky. V čelo stolu sedá král

k nevěstince trochu zbledlé, družiček sto řadou vedle a sto stárků opodál. Mine den a druhý mine,

v noci kolkol svítíce hoří kmenů hranice, a den třetí k sklonku plyne, neumdlen a znova zas

co vře slavný hodokvas. Víno teče, řeč se pění, těžkým mísám konce není, až pak píseň vykvetá,

těšitelka staletá, a družička u družičky pod věnečky zelenými v rukou s pruty vrbovými

tančit spěší královničky – neboť teprv koncem jich přijde chvíle vytoužená, kdy králenka ve věncích

pravá bude krále žena. Měl by váhat král, však spěje pro zelený májek sám a s ním v rukou k družičkám

postaví se v čelo reje, opravdový král on rád jejich krále bude hrát. V prostřed králka, čtyry panny

drží prapor vyšívaný nad hlavou jí, červený, polním kvítím věnčený. Ztichl hovor, žert i plesy,

smíchy tet i strýců vtip, ptáče slyšíš písknout kdesi v šelestivý oddech lip. Vyšlý z vlastní bytosti

v duši lidu obřad vchází pochopenou svátostí, již tluk srdcí doprovází. Vystupují na špičkách

stařenky, a vráskou tváří tichá jejich radost září v naperlených slzičkách. S točinkou již dvou a dvou

plesá píseň o sokolu, o králi, jenž králku svou volá lesem vzhůru, dolů, aby vyšla rozmilá

a nic pyšná nebyla. Králka vyjde, ale chromá, polámaná, ospalá, nemlátila žitka doma,

leč celou noc skákala u muziky, kde jí hráli na housle a na cymbály, bosé nohy pošlapali.

A je chudá, chudičká, naše králka maličká, dejte groše dva nové na střevíčky jirchové! –

Pásávala pode mlýnem, mývala se černobýlem, aby byla pěkná bílá a chlapcům se zalíbila.

Jednou s ní jen král náš postál a juž za králku ji dostal, k dílu za to bude bdělá, – k tanci – jakby neuměla.

Cibulenka, makulenka, z panenky je pěkná ženka, jak ta naše máje tenká, – ať ji král juž zobjímá,

za královnu nám ji dá. Heja, hejsa, zatočme se, vrby se nám zelenají, na dvě strany prokvétají,

veselme se! Letí v plese kolo dívek, uprostřed králka klečí jako květ, v dlaních líčko ukrývá,

a král šatkem vyšívaným, od králenky darovaným zlehounka ji ovívá. Stanula děvčata v reji,

do kruhu se uklánějí, kde král ruku králce dá, ze země ji pozvedá, aby splynul v políbení

s ní v tom slavném okamžení. Nízké slunko bezleské visí s klenby nebeské nad západem, který vra

jak ohnivá proudem kra jícen v propast otevírá, a v ní slunko zvolna zmírá. Květů běl kol dokola

rudým leskem plápolá, hoří stromy plny záře, hoří hrouda, travný svah, korouhvice na střechách,

hoří vše i lidem tváře. A co v slávě západ has’, král své ženě objal pas, k boku stisk’ ji po reji

pevněji a prudčeji, čarovný plášť matčin bera kolkolem a v dálný hon slavným hlasem jako zvon

z hasnoucího mluvil šera: „Bratři, v cestu dalekou poslán sudbou odvěkou blaha svého na vrcholu

musím jíti zavolán přes požatý, sirý lán. Zůstanem’ však věčně spolu. Ženu vzav si beru vdovství

v šťastné chvíli po království. Sobě věčný život dávám, kralování pochovávám, strašilo by jenom prázdně.

Přived’ jsem vás z práce lázně k prazákonu sebekázně pro jiné být šťastným v sobě. Modly bázně leží v hrobě,

nechť ztad víckrát nevstanou týčiti se nad Hanou! Pryč jsou páni, velitelé, znikli jako červík v hrudce,

bratři zbyli v ceně celé a ti stojí ruku v ruce vrostlí v zemi, jež je živí plodnosti svatými divy.

Z jádra svého silou svou dále v rozvoj porostou přes tmy nové, přes osudy, přes trudy a pohromy.

K čemu král tu – leda v bludy, kde je králem svědomí! Tak jsem sílu kletby zchromil, jedový hrot její zlomil,

příští tulák, hle, tu jsem přece slavným vítězem. Věřím v světlo planoucí, věřím v lásku horoucí,

věřím v lidství rozkvétání, světů nových, čistých sil, k nimž jsem sémě zasadil. Věřím v zářná vtělení

velikých všech dychtění, věřím v písmo zlatých hvězd, které pevně u svých cest nezviklány stojí v šeři

a, že zkvetou znova, věří. Věřím v zem svou široširou nejsilnější svojí vírou, ve vás věřím, bratři mí,

v sílu vaši olbřimí, která nenechá se spnout do otrockých víckrát pout nikým, nikdy mrzkým hnětem

ani duchem, ani světem. Věřím, v srdcích že vás všech budu živ jak jarní dech a že přijdu v každý čas,

kdyby žal vás hnětl zas. Přijdu tajný v plášti svém matičkou mi spředeném skrze dvéře uzamčené

těšit mdlé a zarmoucené. Slova má svým citem měř, a, můj lide, se mnou věř! Hle, květ bílý opadává,

lásce už se srdce vzdává, za to nově jak strom kvetu, ženo má, já na tvém retu...“ Shasla záře večera,

spadla květů nádhera jedním vanem, náhlá sprcha. Zaražen lid dívá se za svým králem v úžase,

kterak mhou kams v dálku prchá z královniček okruhu, rozplývá se na luhu s nerozdílnou svojí králkou,

v zem se tratí šerou dálkou, s hrudou splývá hroudy král. A dav, jak tu v těsnu stál, s prosbou, křikem, hrozbou, rykem

spěchá za svým uprchlíkem; ihned vatry kolkolem sterým hoří plápolem, rudé jiskry vyskakují,

pochodně se zapalují, vzplanou polem, nepolem, vršinou se vyhupují: širodálném po kraji

poprvé to zmizelého předobrého krále svého hledají a hledají, „kde jsi?“ „vrať se!“ volají.

Ale z polí, zmol i lad, pátravý kam pohled pad’, z dálky, po níž v touhách prahneš ale které nedosáhneš,

pravda v báj kde zlatou splývá, Pohádka se vstříc jim dívá sivýma záhadnýma očima.