XXIV.

Na vršině, na dolině, v ouvozové prohlubině, vrb kde kříby trčí stmělé, král i Cilka pátrají,

naslouchají vůkol bděle, sladké jméno šeptají, a co srdce chtělo říci srdci v touze jásající,

se rtů line se jim v blahu na vysněném štěstí prahu. „Tož mi pověz, jak to bylo, co tě ke mně přiblížilo,

sladká moje milenko?“ „Jako slunko, které svitne znenadání zlatotřpytné skrz nebeské okénko.“

„Máš mne ráda láskou pravou, nehmotnou a odříkavou?“ „Smutek z očí tvých jde na mne v ono štěstí přenáramné.“

„Vrcholí-li, bývá klamné, a rub jeho dravý stesk.“ „Žiju dneškem, jeho lesk dny, co přijdou, ozáří mi.“

„V souboj se silami zlými byl jsem poslán určením, mátožným jen vtělením sobě zdám se tužeb země,

pouhá forma její touhy, a můj národ v život dlouhý zkvést mnou čeká obrozen! Stačí k tomu krátký den,

jímž je život smrtelníka? V nitra hloubi cos mi říká, že se mdlivým krokem beru toho dne již k podvečeru.“

„Ba ne, teprv jitro skvělo pro tebe se rozhořelo. Láska je, jak zaslouží, ve věčnost nám prodlouží.“

„Věřím v ni, je dvakrát silný život v lásce nerozdílný, ale já jsem z jiných světů, neznám je mi pocel hebký

mateřiných sladkých retů, vyrostl jsem bez kolébky, z tajemství jsem vyšel sluje, tajemství mne zahaluje,

věříš i tu lásky síle?“ „Věřím.“ „Drahá, opakuj sladkou rozkoš této chvíle!“ „Tvá jsem, tvá, a ty jsi můj!“

„Kdyby vše měl osud zvrátit?“ „Sláb je naši lásku zkrátit.“ „Budeš se mnou v každém kroku?“ „S tebou na tisíce roků.“

„Slavný slib tvůj beru blah, už nás pranic nerozdělí, a ne na půl u svých snah, vyžiju ten život celý.

Zjasnilo se přede mnou jitřní zorou příjemnou, temnota nechť za mnou vzrůstá, pojď a dej mi svoje ústa!“

„Ach ne, ještě sečkej čas, dávný zákon nedovolí.“ „Jako slunce je tvůj vlas, žádoucí tvůj dívčí pas – –“

„Neprohřeš se ve svévoli! Hleď, dech sirý zavál poli, někdo živý dýchá tady setmělými k noci lady.“

„K slavné chvíli se nám stmívá, a krev lidská ve mně zpívá.“ „Hleď, tu vrba jako živá rozsochou se na nás dívá,

matičku tvou hledali jsme, celý den tak bloudili jsme, ona si nás zavolala, aby nám snad požehnala.

K vrbě klesám na kolena, je-li tady uvězněna.“ „Ještě dnes má budeš žena, byť jsi prchla světa krej...“

„Zadrž, synku, nelíbej!“ z vrby hlas se ozval jemně. „V štěstí své jste přišli ke mně!“ A z pně ve měsíčném jase

šerá mlha vyhoupla se. A tu stála varovná matka víc než královna. Ječmínek ramena vzpřáh’,

k vidině té klesl v prach, rozvzlykal se dětsky prudce, celoval jí nohy, ruce. Na ňadrech mu hlavu skryla,

potichounku hovořila srozumitelnými slovy, jak když vánek šeptá v křoví. „Reku můj, ty statečný,

tenkrát prohrál’s mimo vůli, a meč lásky dvojsečný dvojbytost tvou dělí v půli. Dokud žil jsi nesobecky,

úklady přemoh’ jsi všecky; proto růže z mraků padla, otrávený lásky květ, aby síla tvoje zchřadla,

odolat jsi nedoved’. Símě kletby touto dobou k žatvě rychle dozrává, při shledání i nás obou

rozloučení nastává.“ „Záhadná jsou vaše slova, matičko má přesladká!“ „Tobě jen jsou ona nová,

mně však stará pohádka.“ „Vypravujte, hořím touhou slyšet pohádku tu dlouhou.“ „Ach, je krátká, z páru vět:

otcem svým, ty syn, jsi klet.“ „Otcem, proč?“ „Tak chtěl to duch, který seje zlo a hroby, volných duší volný vzruch

strhuje zpět do poroby.“ „Tomu zlu dál jíti zbráním, kletba zlých je požehnáním.“ „Nebyl zlý tvůj otec, synu,

zmámen byl a ubohý. Tulácky jdem’ oba k zhynu v konci krátké úlohy. Zapuzena když jsem lkala

v ječmeništi s tebou v klínu, dvojice vil přispěchala, odnesla tě v nočním stínu. Svaté lásky čistý vznět

vlíbala jsem ve tvůj ret, do ňader ji vdechla všecku, aby spásou byla děcku. Kmotřenky, dvě dobré víly,

darem svým tě podělily, ale kletbu potvrdily, a tu zlomit není síly.“ „Díky, matko! Co dřív tmou

halilo mi mladost mou, smutkem rylo temným v ňadru, v jasném vidím obraze, znaje sebe v samém jádru

k pravé rostu odvaze.“ „Co chceš dělat?“ „Silou zpit do posledu zápasit.“ „Chtěl bys?“ „Ano.“ „Pomoc vím:

S lásky snem se rozluč svým. Opusť ženu...“ „Za tu cenu...?“ „Zkrušíš sudbu v jejím plenu.“ Tvrdé slovo jako skála

padlo těžce znenadála. Děvče ze prachu tu skočí, horkých slz má plné oči: „Poslechni, miláčku můj,

obětuj mne, obětuj! Matička když oběť žádá, odřeknu se všeho ráda, pro tvou zem a pro tvůj lid.“

Vzpjal se král a stanul v pýše, děvče kolem boků chyt’ a rost’ silný výš a výše: „Budeme dva zápasit,

já a ona, nikdy sám! A to tvrdě přisahám!“ „Podruhé tě vyzývám!“ „Pevněj stojím, nezmdlívám.“

„Hleď, ty ruce k tobě šinu, potřetí tě prosím, synu. Otcovu bys potřel vinu a živ zůstal pro otčinu.“

„Odpovídám slovem třetím: láskou celou nad prokletím zvítězím, anebo zhynu.“ Měsíčná stříbrná zoře

rozlila kol světla moře, rozhořel se v bílou šeř polí pruh i vrbin keř. Světlý úsměv na tváři

královnině zazáří, rozkvétá v něm klid a mír po rovině v širošír. „Hleď, můj synku, s tebou jásám,

pochybnosti všecky střásám, v zkoušce zlé jsi obstál správně mnou ti přichystané dávně, svatá paměť mého rodu

živa bude po národu tebou světle očištěna. Dožij vítěz i tvá žena!“ Slova její dozněla

ve výkřiku obou dětí, jež si klesly do objetí, matka k nim se skláněla, hladila jim rusé hlavy,

líbala jim bílá čela, v oči se jim zahleděla a pak tiše toto praví: „V svatby den, těl splynutí,

klasy vaše budou sžaty, duch však přejde z prahnutí v pravý úděl svůj a svatý. Vím, lpí národ nadějemi

a svým štěstím na tobě, musíš zůstat mu i zemi sluncem v jiné podobě. Hle, tu závoj, dárek vil,

pokladem mi vzácným byl, neboť pod ním z nitra stromu vystoupit jsem mohla mhou, zjeviti se ledakomu

na krok vůkol pod vrbou, závoj ten v plášť sešila jsem, v královský tvůj hermelín, užiješ ho sám svým časem.

V podstatu tvůj změní stín, abys moh’ se zjevit všude, pomoci kde třeba bude. Zůstaneš tak, živ a mlád,

sluncem lidu dále plát, – – pojem pouhý v srdcích prostých nevtělený záhy hasne v pochybu a plachý ostych

v začátku své dráhy spasné.“ „A co vy, má matičko? Vám nic není pro úlevu?“ „Tím se netrap, dušičko,

nade mnou je plno zpěvu, stojím tu a poslouchám v těle stromu zeleného; z květů kolem radost mám,

z fial u kořene svého, vichry chytám tvrdým pněm, dál a šíř objímám zem sterým v hloubi ramenem,

a krev její kolotavě mízou vře mi v těle zdravě, krev mé země, matky všech, s níž mám jeden spolný dech,

jednu duši, jedno tělo. Nejslavnější život žiju, víno mračen šťastna piju, z jara rašíc žlutobělo

skoré věnce zmladlá viju, oráče zvu, a když jdou, kývám na ně korunou plnou včel a jarní vůně:

králka pravá na svém trůně. A zem držím objetím v prsti černé, sypké slídě, všecek vzdor jí zasvětím,

nepustím jí ani pídě. Hleď, jsem šťastna! Daleký cíl tvůj stejně buď ti k blahu! Ke svému se vracím prahu –

s bohem, děti, na věky!“ Shasla jako hvězdička Ječmínkova matička – vrba stála nakloněná,

stříbrem luny postříbřená, dvacet ruk sevřených v pěst, pod jiskřením jitřních hvězd.