XXIII.

Dní jen málo uplynulo, a nocí si oddechlo, když se krajem proslechlo, co se v srdci krále hnulo.

Poslové jdou rozeslaní všeobecné provést zvaní; jménem krále zvou a mluví na přástku a na námluvy.

Zatím v zámku smýčeno, pozdním kvítím zdobeno; věnce z brány zavoněly svěží chvojkou jedliček

v opuštěný průjezd stmělý, kytky drobných slziček štíhlé dříky sloupů halí i zdí kámen provětralý,

kolem dveří každé síňky sládne houštka mateřinky. A jdou dívky z každé chaty, k Ječmínkovi do zámečku

nesou svoje kolovraty s novou strunou na kolečku, na kuželích plavý len, by byl v sudbu sepředen.

Na hlavách zelené věnce, každá myslí o králence do kordulky utažena pod pentlemi po kolena.

Bílé sukně jako sníh, do rukávců jak bys dých’, v srdci touha, na rtu smích. Také Cilka uzardělá,

jakby pranic nevěděla, přišla v bílém placáku s fěrtochem jak z oblaku. Kolovrátek soustrovaný,

bílou kostí vykládaný, kužel jako zlatý stín, něžný odkaz královnin, nese s sebou. S jeho lnem

o slávu se družně dělí její lelík zlatoskvělý ve věnčení zeleném, který spleten v drobné smyčky

odstává jí od hlavičky přes ouška a nazad v týl, jakby zlatou krajkou byl. Tenká v pasu, dívčí vnadou

půvabně se rozvíjí hrudí nepokojně mladou pod korálky na šíji. Od boků, jež pružně hrají,

suknic vrapy vybíhají, do široka dmou se zvonem, a vzpod krajek vlastní píle pápěří se čeří bílé,

zrazujíc se každým sklonem. Ale nad vše půvabněji k sobě láká oko její, hluboké jak letní nebe,

oko, jež má víru v sebe, a to jasné bílé čelo, jakby slunce vycházelo. Za děvčaty chlapci v spěch

v nekonečných průvodech hřmotí sály v bujném reji, škádlí se a navádějí. Vážně s tíhou moudrých let

strýcové jdou chlapcům v sled, beranice na hlavě. Baně vrždí praskavě, holínky se blyští krásně

zpod kožichů ovčích třásně. Pohledy se pozdravují, mrkají a pokyvují. Posléz ženy v šátcích s uchy

pestrokvětých těsně u čel plny nedočkavé tuchy, jakby chroustů roj to bzučel, polohlasem šeptají,

ruce k ňadrům skládají, zvědavě se dívají po mramoru hladké běli, které ještě neviděly.

S nimi drobné stařeny zachumlány pod pleny polehounku našlapují, ale bystře pozorují.

Sál se plní, planou světla, barvy pestré mihotají, jakby kolem luka kvetla. V křesla hosté usedají.

Ječmínek je tu i tam, vítaje se všude kmitá, ruce tiskne, slova chytá, místa dává přadlenám

šťasten štěstím těch, jež hostí v přátelství a po rovnosti. Zkazko dávné minulosti uplynulé zakrátko!

Rozplynulá pohádko! Sčaroval tvůj bajný proutek vespol svatou rodinu, tkala jsi však útlý outek

v nejkřehčejší tkaninu. U krále lid duší k duši při zpěvu a při práci. Jak to králi pěkně sluší,

líp než diví žoldáci! Ale skrze oken spáry vichr žití vburácí, a z tvé tkaně budou cáry.

V družném již tu sedí kole, řeči běží, vzbuchá smích, na každém se věží stole zlato křížal sušených,

bledé víno třpytných žárů zaperlí se do pohárů, aby vlhlo přadlenám na posliňku při předení,

dvorný v hbitém obsloužení Ječmínek dolívá sám. A juž píseň k písni kvasí, do varhan se zlaďuje,

ve výškách jdou dívčí hlasy, a strýc v hloubkách basuje. Písni sladká, písni milá, kéž by z tebe svátost byla!

Křídly svými v žal i ples vždy jsi nesla do nebes. O cestě tak zpěvy hrají, při níž pálky uzrávají,

že je úzká do kopečku nevěrnému mládenečku, že by úzká nebyla, kdyby po ní ve věnečku

věrná láska chodila. – O pomluvě, jež se množí s pchavým listem jako hloží, není na ni srpu k žatí,

lásku musí rozbodati. – O synečku s čtyrma koni, který oral pole vloni, oral, oral, milou volal,

ale jí se nedovolal a byl bit pak do hlavičky pro tu milou od matičky. Na vojnu že chtěl se dát

panu králi pomáhat. Že však vojny přestaly, ti dva přec se dostali – O šafáři na hrázi,

kde se s pannou prochází, široko se pýchou duje, nové šaty přislibuje. Ale ten se s králem ztratil,

panence nic nezaplatil. – A zas jiná píseň začne: O zahrádce, s bezů kysti v podzimu kde padá listí,

o dcerušce vyběračné, jíž se sedlák nelíbí, ani krejčí, při své jehle že je márný jako stehle,

ani mlynář bez chyby, na stavidle rozviklaném v karty hrává s hastrmanem; jenom jeden synáček

hodí se jí: ovčáček; hloh až zkvete bílým květem u hořejší studánky, budou sobě celým světem

s ovečkami, s beránky. Tak ta nota s notou splývá v melodickém souznění, doprovod k ní jemný zpívá

kolovratů bzučení, jak když včelic roje rušné, okřídlených lesa strun, padnou na své pouti vzdušné

zkvetlých jilmů do korun, neb jak vody šumí z jara přes jezů kamenná spara. Kolečko se otáčí,

šlapadla je pohánějí, nad plnými potáči přadleny se naklánějí, předou nitku pavučinku,

pokukují po Ječmínku, k rychtářům též zabloudí, kteří přádlo rozsoudí. A tu slyš, však neuslyšíš,

třeba oddech v prsou ztišíš, neuvidíš, dívaje se, tajemný zkad zvuk se nese, jenž jak ptačí švítor tiká,

jakby ze studánky prýští, tlumí se a hasna zniká, aby zněl zas chvilkou příští rozperlený prudčeji

jak stříbrnou ručejí: Celinčin to kolovrátek zpívá tak, ten čarovný, na veliký lásky svátek

hlasem staré královny, lidským hlasem, slovem lidským líbezným a melodickým. Ale nikdo nerozumí,

cívečka co letíc šumí, jenom dva a oba tají, co se z písně dovídají: jenom král a Celinka

u plného předýnka. Smutná je černá noc bez hvězdičky, takové námluvy

bez matičky. Letí včelka dokola, že matičku zavolá. – Kdepak jsi, dušičko?

V země klínu? Ozvi se, ať tebe nepominu. Jsi-li v drvě zeleném

nebo v kvítku červeném? – Sedla si včelička na vrbinu: – chvilku si na šáší

odpočinu. – – Oj, ty zlatý ptáčku můj, synka mého pozdravuj! Pozvi, ať přijde sem

v lásky hnutí ve dřevě probudit procitnutí, v tvrdém dřevě, studeném,

v proutku vrbím zeleném. – Taková ta píseň byla; rozsmutila, zveselila Celinku i Ječmínka

na králenku vzpomínka. Na mysli co oba měli, pohledem si pověděli. Kolkolem již kolovrat

zastavuje šumný chvat, cívky nesou napředené, sívou přízí navěžené panny soudcům ukázat.

Rovná příze jako drát, každá stojí za dukát, rychtáři si pochvalují, v prstech niti protahují,

posuzují, odhadují, a už běží novina: nejtenší je Cilčina. Z potáče dva budou zhlavce,

zbude ještě na rukávce, ba přebude ještě znánkem na šáteček s tulipánkem. Pozvedá se s vínem sklínka,

ve přípitku hlučném cinká: živ buď král i nevěstinka, kruž se dále žití běh, svadby budou o hodech!

Perlilo se bílé ráno, nežli bylo pozpíváno, dobouřeno ve shodě po zjařeném národě.

Zavřely se půle vrat, jak dřív zasnul starý hrad, a z lip vanul sirý dech přes slzičky po schodech.

Ruku v ruce semknuti dva tu stáli v pohnutí, stejně se jim srdcem chví nových dějů tajemství.

Královninu duši v taji hledajíce vyhlédají, až den přijde nachový. Ta jim všecko dopoví.