XXII.

V kovárně zní kladiv píle, výheň jako vichr duje, kovář kuje, navařuje tvrdé kosy v dobrém díle,

zem těch zbraní potřebuje. Kde který meč zjihnul divem kovářovi pod kladivem, z halaparten rohatých

nakul hřebů špičatých do bran těžkých v dobrou vláčku, aby hroudu drtily, válce těžké zježily,

z dyk a ostruh nakul háčků na sen vonnou shrabovačku; nedbal, že mu korá dlaň, z ocele když zemi k duhu

svářel smírné ostří pluhu, nejslavnější světa zbraň. Perlík zvoní, výheň duje, Ječmínek tu beseduje,

a řeč běží úž a úže. „Jářku, synku, povídám, za hotovou věc tu mám, dosud z tebe voní růže,

ona pěkná, červená, z mraků tobě hozená.“ „Bráním se své srdce dělit, ale tím víc podléhám.“

„Ba ne dělit, ale scelit; juž mně věř, to dobře znám. Myslíš, že se nedíváme, kam tvá touha zaletí,

ke kterému poupěti? Ba i starosti dosť máme.“ „Proč?“ „Jsou divné náhody; jednoho dne přes vody,

přes hory a čert ví kady s hubou jako potěrka objeví se tlampač tady, a jsi lapen, chuděrka.

Kterýs král či kníže vedle rád by u nás seděl v sedle, k tomu vhod je zástěrka, kterou tobě na krk hodí,

neboť špatně nepochodí. Zavedli si vlastní chov, svěží krve nepřilili a svých mincí zlatý kov

nadobro už převařili. Shnijí, jako voda shnije v lesní louži stojatá, poslední z níž doušek pije

leda žába strakatá. S růží svou ty ber i ruku, selskou ruku s mozoly, celé země za souzvuku

ženu vsaď si v zástolí!“ „Smýšlím stejně, strýče, s vámi. Vy ji znáte?“ „Vždyť je zdejší, nenašel bys onačejší;

její otec dobrý známý.“ „Která?“ „Dobrá hodinka, ze Zářičí Celinka. Pod zámkem hned vedle strouhy

ozimu díl má tam dlouhý Cilčin táta i kus luk...“ „Vím už.“ „Výbavu jí střádá...“ „No, a měla by mne ráda?“

„Slyš, však o tom ani muk! Mlčet musíš, sic se splaší a nechá tě sedět v kaši. Pomysli si, zvědavá

juž se taky doptává při úplňku v štědrý den, kdo že jest jí usouzen! Měsíc jako rybí oko

svítil tenkrát, navysoko sníh se jiskřil, hryzl mráz, kol vše plálo v modré šeři, vyšel jsem si do těch krás

svaté noci po večeři. Každý rok tak konávám, zář hvězd božích vdýchávám, hned jsem potom jaksi mladší,

a zas na rok mi to stačí. Jdu tak humny ztichlými přes zaváté ozimy, minu mostek, sejdu s břehu

šikmo přes brod, v tvrdém sněhu jakbys nasil žhavých máků, a jsem v humneh Zářičáků. V neširokém údolu

stojí tam šest topolů, bělí sněžnou blýskajíce svítily jak obří svíce. V tom cos buchlo, půle vrat

zahýbe se postrčena, ze skuliny v plachý chvat bez odění skočí žena. Kdepak žena, dívčí tělo

sněhu svítí běleji, nic se mrazem nezachvělo na měsíčné návěji, která zbledla kolem kol –

Já šup honem za topol, plavým vlasem Cilka milá hned se mi to prozradila. Tahle kouzla dobře znám,

čekám, ani nedýchám. V bílé šatce koláč nesla, šatku na sníh prostřela, na kolena k němu klesla

a ve dví jej krájela. Víš, ten koláč shněten bývá ze zrn všeho obilí, v něm se blahá sudba skrývá,

který je ten rozmilý. Napíší se na cedulky jména chlapců v namátku, vhnětou v těsto, skrojen v půlky

koláč poví děvčátku. Nevěda já ledu na sklo stoup’ jsem křehké, najednou sklí to hlučně v tichu prasklo

při nejlepším pode mnou. Dívka vzkřikla, jen se mihla, do stodoly zpátky tíhla. A já k šátku. Takový

stařeček nic nepoví. Na cedulce vypadené tvé čtu jméno přisouzené malovaných znamínek,

tu je vidíš: Ječmínek.“ S těmi slovy sudby hříčku podal králi ceduličku. „No, a chceš-li pravdu znát,

byl jsem tomu taky rád.“ „Snad i jinam pohlídala, ceduliček více psala...“ „To právě je ona klička,

že tam byla cedulička, cedulička nevinná jenom jedna jediná!“ „Jetelinou kouzel dbalá

snad mi ona čarovala, to bych nerad...“ „Vím to líp: čarovala modrým okem, čarovala laním krokem,

důlkem v bradě bezpochyb.“ „Však já chci, by více znala, prací též by vynikala, uměla, co jiná žádná

neumí a nedovede!“ „To ti chválím, slova řádná, i tak máš juž vyhráno: nejtenší niť ona spřede,

jak je všude doznáno. Vřetánko jen vrčí chvilku, a máš příze na košilku, žádná světa královna

v tom se s Cilkou nesrovná.“ „Kdyby přece! Ač se bojím, chválou tou se nespokojím.“ „Co chceš dělat?“ „Inu k nám

slavnou přástku provolám. Ať rozhodne v námluv svátek o králence kolovrátek!“ „Což tvá láska bezmezí?“

„Je-li pravá, zvítězí. Věřím v ni. Ať zámek vzplane zase světly vprostřed Hané, pod mramorné síně sloupy,

kde dřív pustý bouřil kvas, s kolovraty dívky vstoupí, veselo tam budiž zas! To má vůle.“ „Dobrá je,

kýž tě vede do ráje! Je to, myslím, zbytečné, ba řekl bych všetečné, ale pěkné pro zkoumání

toho tvého milování. Jednu prosbu však mi svol, je to starý, starý bol: kolovrátek vykládaný,

krásný jako malovaný zachránil jsem v staré chatce, kolovrátek po tvé matce.“ „Ach, matička rozmilá!

Jakby byla nebyla, – víte něco?“ „Ani chýru, utonula v světa šíru. Myslil jsem, že ty víš víc.“

„Och ne, nevím skoro nic. Učitel můj též nic neví, řekl jen: vše konec zjeví.“ „A tak teda k oné chvilce

kolovrátek půjčím Cilce, vřetánko ať dopřede, však to ona dovede.“