XXI.

V novém gruntě se zahrádkou Ječmínek vlád’ vedle zámku. Jabloně kol stojí řádkou, a vnitř čisto jako v chrámku.

Bílý žudr s okýnky do patra se vyzdvihoval, makovými plamínky strojně si jej podmaloval.

Ve dvě křídla širé humno napříč dvora rozloženo; je tu rušno, je tu šumno, a jak ambra voní seno.

Co let přišlo, každé štědře dává klasy ze zlata, v mrazu zim i v léta vedře Hana šťastna, bohata.

Se zemí srost’ její vládce v těsný svazek souladu, blahou žeň vždy dala práce za pot čela v náhradu.

Rže a žita jako lesy vyrůstaly pod nebesy, sporé hrachy kulatěly, řepy tloustly do šířky,

prosné lány husto střely měkké svoje vějířky. Mák zmodrával v šedých pálkách, ječmen háčky věsil v dálkách

roven bronzu potopě, pro kolovrat, pro kužely tměly se a zaváněly jeřabaté konopě.

Štěstím kvetla země celá, sláva její světem spěla! Země matka do věčnosti, kdo jí slouží, toho hostí.

Dal’s, jí zrno, tisíc kliď, jedinou jí nepusť píď! Plíce větrem krm, jenž vane, ústa klasem, který vzrost’,

kůži vodou, která kane, srdce ohněm, který plane, a budeš mít všeho dost v pravou žití radostnost.

Tak i tenkrát ke žni šírem klasy žloutnout počaly, jantarovým jakby vírem s hor se lávy stékaly.

Plavá pára chvějně tála do obzorů kolem kol, jižní vedra mdlivě plála, po vláze prah’ strom i stvol,

a ta role deště ždála. Rozjizvena trhlin šrámy zprahlá půda žíznila, cvrčků hejna chorál známý

unaveně drolila. Přišel rok, jenž dýchal suchem, list se kroutil na stromě, a co bylo práce ruchem,

zrálo k smrti pohromě. Blankyt světle roztavený rozlil slunce v bledou zář, běle svítil bez proměny,

beze stínu zemi v tvář; vody couvly ode břehů, zlenivěly v zvyklém běhu, tůně doužkujíce stály,

pavouci si na nich hráli trhavými poskoky. Splynul obzor široký s bělí země blíž i v dáli.

Jediná jen barva plá sivožlutě nadechlá, na všem leží, není skrytí, oči musíš přimhouřiti.

Až tu posléz, včasně dosti pro naděj i na starosti, tmavorudá zápala při západu zahořela,

jakby krev tam skrápala a ven z hrozné rány vřela. Vlaštovice nízce letly, jakby zemi křídly metly,

přes cesty a přes louky houpavými oblouky. Hrdla vzhůru na kalencích k sobě shluklí v tichých věncích

holubi se čechrali, jako struny na cymbálu proměnlivou svoji škálu zlaté mouchy bzinkaly.

A slyš, ptačí prorokyně, vlha volá zelená s rudou kápí po rovině, a to vláhu znamená.

Steré zraky v písni její k obloze se obracejí: ale na té kvítí hvězdné vytryskuje v dálce bezdné,

třpytivě se tetelí v indychové koupeli. Přešla noc, jež byla krátká jenom jako zdřímnutí,

na obzoru šedá látka gázu visí bez hnutí, záhy však se vykrajuje do chumlu se zabaluje,

šíří se a postupuje. Přestal dýchat strom i pták; cítíš, že se děsem chvěje, a ztmavělý nízký mrak

přes oblohu blíže spěje, žluté lemy dme a stáčí, a v něm povětrní hráči rozsazení na kraji

kostky ke hře míchají. Spadnou-li, tož posekou sklizeň širodalekou, roznesou krov nad tvou hlavou,

ohně vznítí zlobou dravou, hořet bude zem i nebe, neušetří ani tebe. Kde byl ráj a květná houšť,

rozdusaná zbude poušť, a tvou velkost, země králi, ledová tříšť v blátě zválí. Ze dne noc je najednou,

a kam oči dohlednou, temnou zkázou z oblak visí obrů pláště huňaté. Na obranu jako kdysi

máš jen ruce sepjaté. Zvonek úpí se všech věží smilování hodinku. Kde jsi ve své síle svěží,

slavný králi Ječmínku? Ale ten již, blankyt v zraku, čelem stál tu proti mraku sám a sám, hruď vypjatou,

v ruce s rohem zakřiveným, zlatým plechem pobíjeným s perlí zdobou bohatou, pohotový duší tělem

rvát se lítě s nepřítelem. A v té vůli krále zříš, jak by rostl výš a výš silou k síle, svalem k svalu

proti mrakovému valu, z něhož hlava olbřímí s vlasy vlavě černými, s temným okem uhrančivým

a s pošklebkem retů mstivým kreslila se mrakavou Ječmínkovi nad hlavou. Vrátí-li se zlo zas zpátky,

jež kdys couvnout musilo, přišlo, aby dobylo na tobě krvavé splátky, a tak v mraku divý žnec

kosit přišel Cizinec ne ty nakynulé klásky, ale ve lstném záměru v lidských srdcích setbu lásky,

v duších zkvetlou důvěru k tomu, který toto sémě do úrodné vložil země. Vzplanul blesk, jenž z očí lít’,

plamenem jak mrak by chyt’ fialovým, v dáli mhourá, navěžené chumle bourá, k zemi hrne dunivě,

a hrom ryje po nivě ryčnou brázdu bledé hrůzy do srdcí i do haluzí. Ne král, člověk, jenž byl bůh

nových duší ve přerodu, do mělkého vstoupil brodu s jasným čelem, v síle tuh a tím brodem bředa vzpříma

proti mraku toto hřímá: „Mraky černé, mraky hrůzy, obraťte se ve své chůzi! Zde zem lásky, míru, štěstí,

zmátly jste se na rozcestí. Povětrné duše bludné, byť jste měly žití trudné, kdysi též jste žily tady

a odešly bez porady, vás ta láska vede zpátky zase sem, byť na mžik krátký! Držte tam a nepouštějte!

Je-li škůdcem v síle obří, kdo vás vede, vy jste dobří, na hory se v pravo dejte, v levo druzí mezi skály...“

Nehnuly se mraky, stály. „Zaklínám vás, černá mračna, svlažte zem, jež čeká lačná v klase žní a polním kvítí,

odneste však krupobití, odneste svou tíhu lednou, nechť se křídla hromů zvednou, rozdělí se v pravo, v levo

mezi hory a jich dřevo! Zaklínám vás, dravé síly, abyste se rozstoupily, od vláhy se oddělily,

živým bratřím neškodily! Za mnou zpátky chody mnoha, zaklínám vás jménem boha, byste přestaly juž hučet,

nevybuchlým hněvem skučet, aby zrály vinohrady, zlatým jabkem vzplály sady, zlatým klasem pole všady,

zaklínám vás, skrz den soudu, nedupejte zemskou hroudu, zaklínám vás silou silných, prací všechněch rukou pilných,

jděte s tím, jenž vás dnes vzbudil, aby srdce lidská ztrudil, který v čele vašem duje a od věků satan sluje,

v přírody se taje vděku a též spolu ve člověku.“ Novým žehem mračna vzplála, ale nehnula se, stála.

Ječmínek, jak nejvýš moh’, okovaný zvedl roh, zadul vichrem mraku vstříc z nadechnutých plně plic.

Letěl hlas, jak hromný kyj zaburácel mraku v šíj a stem ozvěn dál a dál rodil se a domíral.

Zdálo se, že tisíc paží na sebe se v mraku sráží, praskavě jim chřestí kloub a ryje se v mračno hloub.

Dlaně drží, ač se chvějí, od sebe však nepouštějí. Podruhé roh v mračno bil, zdá se, z mraku slyšet kvil,

rozléhá se na sto mil, a v něm mrak se zapotácel, jakby sílu svoji ztrácel, níže klesl, výš se vzpjal,

ale již se poddával. Potřetí roh slavně dul, a tu mrak se ve dví hnul, na levo se rozděloval,

druhou půlí vpravo ploval, kde se hory šedivěly, a skaliny tvrdě tměly, – zbyl jen po něm blíž a ráz

lehounký a mlžný gáz; vlahý deštík z něho šustí listem stromů, stébel hustí, mezi rže i choré hloží:

svaté požehnání boží. Slavná píseň díkůvzdání rozlehla se širou plání a se vlní bez hrází,

zvonů hlas ji provází. Na zvlhlém lid stojí luhu kolem svého krále v kruhu, zas mu bližší a on jim

tím svým srdcem vzníceným. Leč tu vizte: v rosné trávě jakby utržena právě krásná růže vonná leží

jak krev rudá a tak svěží. Jako svítí žhavým nachem, stejně dýchá rajským pachem, vůní, která v srdce kane.

Na hrudi tu leží Hané. Či byl puštěn rukou zlou kvítek ve hru záludnou, by se kletba uspíšila

a zem šťastnou zahubila? Kde se vzala? Ze mraků spadla rovna zázraku? Jistě tak. Když vichrem letly,

s keře kdes ji dravě smetly a zde, když se trhaly, na luh spadnout nechaly. Přiskočilo děvčátko

samo jako poupátko, zlatovlasé, sklonilo se a tu žhavou růži v rose zvedlo, králi podalo

a v zrak se mu dívalo. Přijal květ z té dívčí ruky, a hned srdcem nové zvuky jakby z dálek nové země

zazpívaly přetajemně. Smělý vítěz v onen den nevěda byl přemožen, a jak se těm vznětům vzdával,

osud k náplni své vstával.