XX.

Země zmladlá do ticha volným ňadrem oddychá, hluboké se vody valí pod zkřivený vrbisk peň,

klasy zrají v jistou žeň těm, kdož na ně pracovali. Hvězdy hoří neseté, jako len když rozkvete

z požehnané lidské píle na širokém zemědíle. V podzámčí je beseda, Vodník na břeh přisedá

k babě Klekanici šedé, a řeč jako mlýnek jede. „No, moc jsi to neokoukla, co se dalo, to jsi zmňoukla,“

a očko mu smíchem bliká. „Panna Vrbka – – –“ „Inu tak, vytřela nám s Ječnou zrak a vypila krajáč mlíka.“

„Stalo se, můj milý bobře; však tvůj hlaváč má se dobře, honí se dál s rybami po rybníce u mámy,

nemusí se aspoň vracet.“ „Od té doby mám jich dvacet; to víš, nikdy nezahálím, na dně s nimi bečky válím.“

„Jářku, ty máš dneska vtip!“ „Nabral jsem ho u svých ryb.“ „Nelži, kmotře! Na mou duchu, hubu máš od ucha k uchu!“

„Směju se, a lze to říci: krále chyt’ jsem pod puklici.“ „A chtěl’s králku, retem ke rtu...!“ „Upláchla mi a je v čertu.

Ale přec jsem veselý. Už mne netrap jejím jmenem. Kde tys byla s koudelí, tam jsem já byl dřív už s lenem.“

„Nononono, tolik schlouby!“ „Poslyš teda, víš-li houby.“ „No, juž mlčím jako pěna, však jsem zvědavá jen žena.“

„I to vím, a vzdělaná, všemi mastmi mazaná, jen tu chytrou já mám v kapse.“ „Dáš mi kousek?“ „I ba dám,

ale včil už vykládám. Se slávou svou král je na pse.“ „To vím všecko, hlupák byl, ve studni se utopil.

Zkrátka řečňuj, nemám času.“ „Na hlavě juž neměl vlasu a jak vodou dolů lít’, do náručí jsem ho chyt’.

Lehounký byl, chuderka, jak slaměná pápěrka. Poprvé tak po stu letech král se ocit’ v mojich světech.

Pomysli si, král, král, král, toho jsem se nenadál! Však jak žebrák vypadal. Pískám, volám: kde jste, děti!

Tu již s nimi baba letí, skáčí, řvou a hrozně ječí, že neslyšet vlastní řeči. S vesty rvou mu bombíky,

zlaté porty s tuniky, kde který měl viset třapec, celého jej rozcasnují. Já řku, matko, vdolků napec,

ať si na to pamatují! Ale duši jako mhlu já si zavru do hrníčku, královskou tu krasavičku.

Udělala glugluglu všeho královského prosta jako každá jiná sprostá. Jako zlatému já zrnku

ustlal jsem jí v novém hrnku, v zcela novém hrnečku, jednou jen v něm uvařila večer naše baba milá

přesolenou česnečku. Přifouknu ji dobře k dnu a včil si ji prohlednu. Je-li tělo pouhé blato,

ta přec musí státi za to: velká, slavná, zcela jiná než obvyklá baráčina. Ale, ne že bych ti lhal,

s tímhle jsem si teprv dal! Suchá jako trpaslíček, černá jako kominíček, slávou lačná, vášní zbledlá,

kterou zkrotit nedovedla, nizounká a nepatrná jako pouhá muší skvrna, scvrklá strachem, úzkostí –

inu paskvil věčnosti. Tisíc kleteb, pomysli si, zahryznuto na ní visí, že až heká těmi žaly,

jež ji, myslím, udolaly. – – Co s ním? Dám ho pod houni. – I ne, jedou okouni, – hašteřím se skoro s mámou

někdy příliš milosrdnou. Ti jím přece nepohrdnou. Ať si na něm dásně lámou! – Včil to víš.“ „No, pěkná zpráva!

Tak se končí světa sláva. Za tvou sdílnost, majíc čím, též se nějak odvděčím. Víš, kde králka?“ „Nevím, nevím.“

„Tož já ti to nyní zjevím. Vidíš vrbu tamhle v stínu nachýlenou nad pěšinu? To je králka!“ „Co že?“ „Tak.

Napni rozum, napni zrak!“ „Je ta zpráva pravdivá?“ „Vrbka ji tam ukrývá. Pravdivá je tuze moc.

Měj se k dílu, dobrou noc!“ Plachty vzala, pospíchala Klekanice zase dál, po stopách jí větřík vál,

stebélka se ohýbala. Ale Vodník vášní plál. Skočil k vrbě, ťukal v kůru. „Hej, králenko, vzhůru, vzhůru!

Nový svět je, zda-li víš! Ať tu slávu nezaspíš!“ Stojí vrba, ticho stojí v měsíčného světla znoji,

drsná kůra v líce píchá, ale uvnitř cosi dýchá. „Hej, králenko, nevzpouzej se, věrné lásce mojí vzdej se!

Celuju tě v tvrdém dřevě, rozešli jsme-li se v hněvě, sejdeme se v objímání k nejsladšímu milování.“

Stojí vrba, ticho stojí v měsíčného světla znoji, drsná kůra v líce píchá, ale uvnitř cosi dýchá.

„Nechci zlata ani šperků, tvé chci bílé tělo líbat, nemůžeš-li z hrud se hýbat, doběhnu si pro sekerku,

odseknu tě z kořán ruče a vezmu tě do náruče, stáhnu s břehu pěkně ke dnu, bych měl dušku ještě jednu.“

Odskočit chtěl k tůni s meze, v tom se s vrby závoj sveze, zpod závoje svítí žhavé černé oči pronikavé.

Kde se vzala, juž tu byla víla Vrbka, strážkyně, v cestu se mu postavila proti vodní hlubině.

„Stůj, lankvaro nedohnilá, kam jsi vlezl všetečně! Mám tě, mám tě konečně! Staré dluhy dobře známé

spolu si dnes vyrovnáme. Chytej, letí po tvém vazu lýko svité do provazu!“ Ale Vodník nečekal,

až mu za týl spadne smyčka, koněm byl a v divý cval, jen se kmitla hřívy kštička. Vrbka však ho znala líp,

hned byl z ní kol kolem kříb, trní husté tvrdých klestů, – hledej si jím, hledej cestu! Ale Vodník nečekal,

myškou byl a v kříb se hnal, ale víla kočkou zas za tou myškou skočí včas. Ale Vodník nad tu mez

sýkorou se vzhůru vznes’, nad rybník se otáčí přes trny a bodláčí. Nebyla však Vrbka slába,

změnila se na jestřába, za sýkorkou jen se mihla, ale přec jí nedostihla. Hrášek padá najednou

nad hlubinu bezednou, holubice za ním v chvat, ale hrášek rychlej pad’. Zakroužila drobná kola,

řehtá se tam Vodník zdola: „Hehehehe, holubičko, poleť sobě pro zrníčko! Jak jsi chytrá, tak jsi hloupá.

Milán tvůj se za to skoupá! Do hrníčku, jak se sluší, vstrčím k němu ženskou duši, hezkou, čerstvou jako křen,

nepustím jich za týden.“ Víla hněvem zaplakala, vrbu v poli objímala. „Žij, králenko, v letním kvítí,

za to budeš pokoj míti.“