XVIII.

Tři sta jezdců, král jim v čele, chmurně jedou beze slov s prachových cest přes křemele. Porty plají, blýská kov.

Do hor míří cestou sráznou, jistě jedou, aniž váznou, král ví dneska o cíli, nepojede zpátky s prázdnou,

tentokrát se nezmýlí. Lapí ptáka bouřliváka, ten se mu již nevyhne, do klece ho pěkně vláká,

peroutky mu přistřihne. Soudu chvíle již se blíží! Shodí konečně tu tíži s beder, volně oddechne si...

A tak vjíždí v tiché lesí. Tu zas jiná myšlenka jako lesní panenka, která kytku zvonků nese,

v mysli jeho vyhoupne se. Což kdyby byl jeho syn! Jeho duše, jeho tělo! Dědic zásluh a i vin,

na němž zaklnutí lpělo a ho zahubiti mělo! Neměl by ho v onen soud na srdce si přivinout,

na ret zlíbat, v citu vření šeptnout slovo odpuštění? A zas černá chmura brání: Vím, jaké má vychování?

Nezvrátil by, co jsem v čase stavěl, se zvyklostmi rva se? Nezvetšel bych opět všedně, v bláto zpátky nekles’ bědně?

A co matka? Králka nová, zářná sestra Cizincova? Kdyby tou byl požehnán pustý mého žití lán?

Kterak potom? Zaťav zuby z boří vjížděl mezi dubí v moře bílých konvalin, z nichž se žlutal turmalín

bledých zvonců jedovatě jako záští bez vůně. Mezi stromy u tůně v zeleném jak tráva šatě

lesních panen tlum se skrýval, za tlupou se jezdců díval, vějíři kapradí kýval. Dubska jakby ožila,

suky steré ježila, černé větve napřahala, píky jezdcům z rukou rvala; šedé brady s pňů se chvěly,

jako hadi kořeny koním nohy ovíjely v plihé chumle spleteny. A zas onen strašný hlas

zblízka zněl a v dáli has’: běda, běda, běda! Spěchem uhýbal král s těžkým dechem rozestlaným měkce mechem,

strach mu sedí v staré lebce. Zatím jezdec jezdci šepce: „Král se bojí.“ „A má proč. Nejde o slepičí kvoč

ale o trůn. Včil to začne.“ „A má čelo tolik mračné.“ „Uhodí-li z toho mraku, zajiskří se v jeho zraku.“

„Mluvíš směle.“ „A ty hloupě. Už je hlava jeho v stoupě. Myslíš, že se jedem’ rvát? Zem i nebe, strom i tráva

novým žitím oddychává. Co dá život, budem’ brát vůlí celou, všichni s všemi.“ „Jemu sloužíš.“ „Ne, své zemi.“

„Začínám už také chápat.“ „Konečně máš moudrý nápad. Sloužit dobrým, to je štěstí. Král jím nebyl, v cizině

utonul jak ve víně. Nemohlo mu jiné zkvésti. Nabrat syny těch, jež dáví, chtít, aby mu sloužili

pro pych nový, pro bezpráví a zlo na zlo vršili, to je špatná násobilka, osudná královská mýlka.

Z lidu jsme a s lidem jdem’, dnes ten počet provedem’.“ „Nerozumím zcela, hochu, povídej mi ještě trochu!

Jak to přišlo?“ „Z pomála, naše krev se ozvala, trochu dýl to vždycky trvá, zatím proutky vzrostly v drva;

zraje vše tak polehoučku jako zimní jmelí s boučku. I krev dozrá národů posléz přece v úrodu.

Hanáci si na čas dali, ale přec se rozkývali. Tak dnes jedou uchystáni k jásavému z mrtvých vstání,

a nejsi-li pitomý, dělat budeš jako my.“