XVII.

Nespí nikdo, byť se nutí, by nebylo procitnutí, a jak vrba u vody v ňadru lidském roste s chutí

odvěký cit svobody. Jím jen mládnou národy. V březnu bylo, promodraly z oblak bezdné studýnky,

z brázd se mladé stvoly draly zelenými plamínky, když tu kovář s tváří žárnou objevil se před kovárnou.

Před lety, když ječmen zrál, odebral se hledat v dál prince, jak šla pověst kraji o zrození jeho v taji.

Kdyby svět měl projíti, musí pravdu najíti. Teď se vrátil. Kde’s kdo spěš, ať mu v očích zprávu čteš!

Vějířky mu u nich hrají, a oči se usmívají. Našel? Spásu? Pst, ni slova! Volnosti sen v ňadru skrej,

na vítr ho nedávej, v niveč roztál by ti znova! A tak jenom ruky stiskem, pološeptem, oka blyskem

nový tvar dán pověsti. Lidu svému ke štěstí roste král a přijde záhy – pravý dědic. Srdce vzmuž,

se zaťatou pěstí služ a měř otrocké své dráhy! Nikdy v blahu, ve štěstí: národ zrá jen v bolesti.

Zatni zuby, zapři chtivost, zašeptej si: trpělivost! Jenom v srdci svém živ plání volnosti své k uvítání.

V hloubi lesa mezi břístky v kole samých zlatohlávků s nakadeřenými lístky bukovou bys přešel lávku,

chatka, jaké mívají poustevníci, tam se skrývá, vlnky poblíž bublají, do oken se srna dívá.

Tam bys přišel k mudrci s bílou hlavou jako v sněhu. Máš bol jaký na srdci? V rajskou roztaje ti něhu.

Hněv ti čelem ryje vrásku? Zhasne, aby vzňal se v lásku. Sem princ Hané v onen den dobrou vilou donesen,

aby rostl jako kvítí čistě, volně, přimknut k zemi, jíž má záhy pánem býti, úkol svůj by smysly všemi

pochopil a kladl výš dobro nežli urozenost a v něm hledal žití cennost. Viděl bys ho, kterak rýž

na políčku rozesívá, se skřivanem jak si zpívá, jindy těžký vůz jak zvedá, kroutí vazké březice

na úvazy v houžvice nebo fialky si hledá. Viděl bys, jak s vichřicí na vraníku o závody

nahnut k hřívě vlající letí přes brda i vody, přes trávy i pokrov sněžný, aby silný byl i něžný,

nebo kterak přisedá k staré knize v šeru jizby, taje její prohlédá, aby moudrý byl a střízbý,

neb jen moudrost silných svit volnosti můž roznítit a dát lidu k obrodu těl i duší svobodu.

Tak bys viděl na pádole v královské Ječmínka škole. Neměl tady rejtarů pro bitky ni pro parádu,

frejů ani rozmarů, ale v novém rostl řádu. Les mu šumí, klas mu mává pozdravením z daleka,

neboť mudřec vychovává krále míň, víc člověka. Bez karbunklů, stuh a kmentů, třapců, šňur a řetězů,

šavlí, ostruh, komplimentů, bez slavobran vítězů přijde k lidu v krátké době, o letnicích, plesejte!

k muži muž a roba k robě srdcí květ mu hlídejte! Po hvězdě, jež zlatě plane na prsou mu na těle,

poznáte ho, přítele, na půdě až vlasti stane. Bez drabantů, mečů, pik sám se vrátí nástupník

ke svobodě celé Hané. Včelami se z úlů rojte, koně češte, vozy strojte, pojedem’, jak hrom když duní,

naproti mu po výsluní! – A ta zpráva šeptaná vzrůstá z noci do rána, březnové ji větry v dutí

roznášejí na peruti; náhodnými kročeji v kovárnu se scházejí lidé z dálky, lidé z blízka,

a je živa každá víska čekáním a nadějí. Jasněj jest a jasněji. Hrouda prvá v jarním kvítí,

nového cos že jde, cítí, strom v pupenů rašení dává tajné znamení. Vody vrou a strou se šíř,

oblaková letí chmýř, trhajíc se s modrem splývá. Skřivan hlaholivě zpívá. Neztají se touha země,

vzkříšením když otěhotní. K lidské duši mluví jemně ptačí výskající sotní, hukem vod i vrby květem

po vadnutí dlouholetém. Srozumitelným vždy retem zpívá mladá příroda též i k jaru národa.

Jakýž div, že z těchto známek nepokojem hnut byl zámek královský a počal slídit, po zřídlu se změny pídit.

Vyzvědači se všech stran u hradních se střetnou bran, pěšky nebo koňmo spěší, rozumují, mluví, těší.

Lesků nových karbunkuly tím hojněji zaplanuly, hodnosti se líhnou skvělé vábně a ne bez fortele.

A i tu, byť v pohádce, kterýs mrzák na zrádce vylíhl se v chalupě k své i její potupě.

Byli hlupci, jsou a budou, – za chytráky v stopách jdouce, s dušičkou svou veždy chudou po úsměvu jejich mrouce,

kníry nosí jako oni, pomádami jejich voní, pohled jich když zachytí, mohou-li se přitříti

pláštěm o plášť, v štěstí lázni tonou, ubozí ti blázni. V dětském lesku řetízků, kamínkův a penízků,

názvisk strojných vidí cíle veškeré jen svojí píle. Z hlupců záhy při práci stávají se lišáci,

opatrně našlapují, obě uši nastavují, umějí se kolem vinout, bez trknutí projít, minout,

ať jdou z města nebo z pole, všude krásni, vzhůru dole. S rebelanty potají rebelantsky zpívají,

do prsou se hlučně bijí, hrdla za vlast dávají, ale z hradu v ironii do ulic se dívají.

Po rytířsku obrněni chytře vrátky zadními tu i tam jsou stejně ctěni. Před nimi mhla, za nimi,

při všem jsou však prvními. Z těch byl zrádce. Přiběh’ v tichu bez čepice, bez kožichu, na břicho před králem leh’

v předsíni hned na schodech. „Co’s nám přines’, fojte Ráčku?“ „Od kováře běžím z táčků, běžím, Vaše Milosti!“

„Vstaň a nemluv hlouposti!“ „Už ho našli.“ „Koho?“ „Prince.“ „Tu máš, ber, toť zlatá mince.“ „Co s ní, pane, smím-li prosit?“

„Na krku ji můžeš nosit. A včil mluv.“ „Ó zaplať pánbů! Však vám neudělám hanbu: v hloubí lesa mezi břístky

v kole samých zlatohlávků s nakadeřenými lístky bukovou přejdete lávku. Chatka, jaké mívají

poustevníci, tam se skrývá, vlnky poblíž bublají – –“ „No tak!“ „Ba že, tam on bývá!“ „Živ je?“ „Živ, to dovede:

o letnicích přijede.“ „Dosť, vím všecko. To mi stačí, spravedlnost má již kvačí. Jdi, jsi na dál rytířem

a mým tajným kanclířem.“ Lokaji hned přiskočili, chlapa drhli, chlapa myli, a když dosť ho omyli,

k ušlechtilé nové roli dva bělouše v modrém poli na záda mu přišili. Ale král, ten nemá stání

a se strojí na hledání, hoří jako plamínek v mysli jeho Ječmínek. Ale strach, ten strašný strach,

neodbytný jeho brach, černé niti všude snuje, smělost jeho podlamuje. Scestí viděl, kde se ocit’,

rval ho těžké viny pocit, nestačily sladké slovy potěchy již Cizincovy, mátohou se hradem smýkal.

Na kalenci kuvík hýkal, a sny černé šly a šly, z mysli cestu nenašly. A to bylo původem:

rozešel se s národem.