XVI.

Dobrého když není více, též zla bývá do třetice. Dávno bylo, pradávno a bylo to neslavno.

Nevíš odkud, ale tu jsou s krhavýma očima, s černou bradou nebo rusou, s hnáty do O křivýma,

sehnuti a brebentící zdulými rty lichoty, sladce pokorných vždy lící, plni rad a ochoty;

s pytli přišli přes rameno povržení bezzemci, ale tu již mají jméno sklípků tmavých nájemci.

Po dědinách v celém kraji bez hluku se rozlézají, jeden sem a druhý tam, vprostřed rynku, na roh ulic

na ráně jest vždy jich krám. Do modra čoud sivý hulíc pod kotlíky pec se žhaví, vaříc líky na bol dravý,

vaříc masti na bolesti, na smutek a na neštěstí. A královské štíty kryjí čertovskou tu industrii.

Žloutne v stupce nebo rudne, ten lík najdou duše bludné, zlahodí se chmurná mysl v čpavém sklípku zázrakem,

hned má život jiný smysl, a je jasno před zrakem. Co se musí, to se musí, život jde, jak musí jít,

dýchá ten a ten se dusí, hřích je něco jináč chtít. Hlava krále pro korunu, paroba dlaň pro mozol,

nesesadíš s nebes lunu, slast je slast a bol je bol. A lík teče jako voda skrze sklípky do národa,

pokorněji hřbet se shýbá, pokorněji ruka líbá, lidství cit se utrácí, mátožně se potácí

každé chtění vzpřímit hlavu, ve příkopech Hanáci leží panstva pro zábavu. Ale líku není dost,

pořád je ho ještě málo, – pij, otroku, na radost, třeba by to duši stálo! Co kde bylo penízků

přec ještě v tom útisku, teď se spěšně vybírají, hrdly hřmotně prolívají, a když už víc není jich,

na vlastním se páše pych, majetnost se rozebírá, zrno, kůň, vůz, nádrabí, a zas teče dobrá míra

s nebeskými půvaby. Poslední se trhá došek k potěše a posile. Co? Zbyl ještě v bečce trošek?

Cakryš, tu je košile! Vrchnost duše má, co chtěla, neb jsou blahoslavení chudí duchem – vrchnost těla

bezpečna v svém stavení, ale výše, aniž tuší, znenáhla a v tichosti nad obě ty vrchnosti

třetí vrchnost těl i duší roste silná z hnědé prsti: mamon s ocelovou hrstí, a v té, kolos vysoký,

pány má i otroky.