XV.

Střídaly se dny i noci, časy šly rok za rokem, nad nimi král vládl mocí na svém trůně vysokém,

víc než král: to útisk cizí, který hněte trojnásob, ač nic nesil, přece sklízí nejprvnější zlatý snop.

Kde se vzaly, tu se vzaly, na zelené kopečky vznosně vůkol vybíhaly mezi stromy zámečky,

panská sídla vyzývavá, lenivá a vysmívavá, divných lidí kdo ví zkad přijelo tam, divných tváří

poroučet a panovat, v královské se slunit záři. Král jim štědře rozdával luka, pole bez orací,

navzájem by od nich bral trůnu věrnou dekoraci, způsobně vždy ubranou, do těch hrdel oddanou.

Tak se zlíhlo kleté slovo „vrchnost“; tenkrát bylo novo, lesklo se a pěkně znělo, zvony se mu vyzvánělo.

U oblaku obláček – stejné výše, v stejné pýše k pánu přibyl panáček s klíčky od nebeské říše.

Ten vždy po srsti lid hladil, lásce učil k vrchnosti, poslušnosti, skromnosti a housličky svoje ladil

navzájem si s pánem světským: ten měl tělo, onen duši i s tím citem jejím dětským, duši nebi vedl vstříc,

tělo pak šlo na rabuši, a chám k sobě neměl nic. S každé v polích mezičky bělaly se kapličky,

boží muky, křížky, sloupky, pánbůh tažen do prachu z nedozírné věčna hloubky, zdaněn a clen bez strachu,

v barvách mazán na plech, v dřevo paskvilně ryt, věčný duch, ve výdělku vpřažen pluh, smýkán v pravo, smýkán v levo,

jak šel vítr prospěchu, olizován na plechu od stařenek opuštěných, od děvčátek zarmoucených

v polevu a útěchu. Staví se i oráč s otkou, klekna skloní hlavu krotkou, dělník přejde ruce skříží,

v osud svůj se smírně vhříží, třeba nebyl nahoře. Tak se učí pokoře v sobě všeho maje vinu.

Vzdor jen bývá otcem činu. Sic by dávno znal svou sílu, střásl jho a měl se k dílu stanout rovně bez pokleků

jako člověk ke člověku. Vybrakován nebes kout se světci a světicemi, netrhl se jejich proud

v službu těm, již vládli zemí; z nebeského vzati bydla, nastrčeni na nosidla, do kapliček za rámce,

vyloženi na krámce, modloslužbou uctíváni, prodáváni, kupováni, do pečetí obcí bráni,

na portály vtesáváni jak protekční patroni: Martin s Juřím na koni, rytířský to párek panský

ubraný vždy po vojansky, Froliánek spomocníček s hrotkem vody na ohníček, hejtman Mauric s Kunhutou,

jež jde nohou netknutou, po devíti radlech žhavých; Majdalenka vlasů plavých, láskou štvaná sýkorka,

s mečem panna Barborka pod korunkou zlatých lesků ochránkyně proti blesku; šípem zlatým pohrává

Terezka, hle, stydlavá, jímž, by svodům světa čelil, cherubín jí v srdce střelil, pro nebe by zkvetlo hned;

Antonínek stojí bled pod lilií, panic vzorný, Liborek, muž přepokorný, záslužně jenž vždy se choval,

neboť, chudák, biskupoval devětačtyřicet let; Jiljí, prchší z lidstva běd na poušť, by tam cvrčky jed’,

Veruna, jež ze zásady odloživši všecky vnady vzorů vzor se jmenuje, modlíť se a pracuje,

v život jasný a tak dlouhý nemá vůle, nemá touhy, nezajásá, nezapláče, není ryba, ani ráče,

ani panna, ani žena, ani člověk, ani zvíře, ale bytost beze jména, zhublá nicka v ctnosti míře – –

Šla by celá řada jich z pohádkových těchto lích vzory stavět lidu v cestu, jenom darmo profily

dvou bys hledal věrověstů, jen ti tady nebyli, špatně se sem hodili fialově nesvítíce

jako vatikánské svíce, z nebes brvy chmuřili. Na hanácké širé pláni učili se odříkání,

svět i život, země v květu, síla duše, tuh a vznětů stvořeno je pro zhrdání, oči vzhůru včera, dnes

dívali se do nebes. Ale ruce z těžkých pout nechtějí se přece hnout, ať se oko k nebi dívá,

bídy přece neubývá. Ze zámečků za kaštany rozhozených na vše strany vrchnost duše, vrchnost těla

vesele se rozhlížela, nebeskou pěšinu v hloží lidu svému chválila, o daň jeho v bázni boží

potichu se dělila. Po zhrbených hřbetech k tanci ty dvě vždy jsou v alianci, a tak k zámku královu

v zlatých vozech čtverospřeží jedou spolu z domovů, na poduškách měkce leží, přimhuřují očka liščí,

karbunkulem daným nově svítí jeden, fialově zase druhý límcem blyští. Koně háží hřívami,

prach se valí jívami, rachot koles bouří strání: varte s cesty, jedou páni! Páni jedou v králův hrad

o blaho vám pečovat! Tam už stoly přichystány, těžkým stříbrem obrovnány, dlouhé řady pohárů

svítily se ciselurou přitemnělé síně chmurou, šustěl hedváb talárů, mísy v parách zavoněly,

révy v číších brunátněly, jen král sedal neveselý, neveselý sedal s rádci k panování těžké práci.

Vše již měl, co sobě přál, puncovaný byl již král, a přec smutek a stesk chabý čelo jeho sbíral v kraby.

Drabanty měl secvičené, poslušné a v pořádku, generály pozlacené, lokaje jak na drátku,

penízků dosť, které tekly pravidelným přítokem, zbělený byl, pansky změklý, bledou tvář měl s lalokem;

vedle křížů na pahorku šibeničky podle vzorku kolem kol se zvedaly, také měl své šabaly,

měl i svoje darebáky, jichž tam dříve neznali, měl své klády, šrouby, háky, palečnice, skřipce, kladky,

tuláky a různé zmatky, korhele i rozvery do královské nádhery – ale při všem, divná věc,

rád a šťasten nebyl přec. Měl i ženu nejkrásnější s ňadry jako z jaspisu, rodem k sobě v stejné vejši

právě podle předpisu, ale chtěl-li k lásky kvasu obejmout ji kolem pasu, vášní vzplanout nejsladší,

hned je v nitru jinačí, ledem tuhna při doteku kouzelných té krásky vděků. Jakby ledovatá dlaň

přejela mu leb i skráň, v ňadra se mu mžikem vryla a tam srdce zamrazila. A to byla vzpomínka

na synáčka Ječmínka, na matku, již vídá v snách, za vzpomínkou byl to strach. Začne-li král ve svém nachu

bát se, je to, milá brachu, nejstrašnější strach všech strachů. Nadarmo žhne Iktala černým okem nabízivě,

darmo, aby zlákala, celuje ho na šíj chtivě, král se zvedá prchaje, na kůň skáče, z hradu cválá

s jezdci svými do kraje, zrak mu plamem zloby sálá: „Ty dva musím, musím mít, je to štěstí mé i klid!“

Častěji tak v hon se dává, slídí, hledá v novoti, ale jakby rostla tráva po synku i po choti,

ani slechu o nich není. Až dosť záhy vznikla zvěst, že princ v dobrých rukou jest hned od svého narození

a že přijde, přijde ždán rovný k rovným a ne pán útisku jho kleté shodit, vysvobodit, osvobodit.

A král klidu nenalézá, skalky, spary, hory slézá, v lesích pátrá, v rokle vniká, ale nikde uprchlíka.

K smutku země smutek svůj mísit měl by, leč on v zbůj rozjívenou vzbuchá šílen, v plné číši utápí

královské své útrapy, bol, jenž nikým není sdílen. A tím tvrděj žezlo mladé na ubohou zemi klade,

z níž vše prchá, co se smálo a co v jasných tónech plálo. Se sebe cos lid ten svléká bezděky a nevěda,

vlastní barva jeho stéká, a vše splývá do šeda. Práva dávná karabáčem v rukou fojtů strnula,

býkovcem je ferula, ale role houstnou pcháčem. Nikoho již nelehtá nebozezem Šperechta,

utekl on odtud s pláčem. Ani Luca zubatá v postrach přadlen nechvátá zastavit se nad potáčem,

chválit pěknou, rovnou nit, líné přadlí zahrozit. V jarní večer sladké touhy netryskají plamů prouhy,

nelétají chvosty žhavé nad hranice plápolavé, nezní skoky přes plamen, ni volání drahých jmen,

všecko dáno pod závorku, drabant hlídá každou horku. Dožinkové ichuchu nezabouří do vzduchu,

jeden posvět v háku čadí, zplesnivěli stárci mladí, zhrbatěla děvčata s kordulkami bez zlata,

není věnců ani kvítí pro to psovské živobytí. Housle nezní, chuti není do cymbálku, do malení,

jakby bylo málo šířky na lesňačku, na pastýřky, těsno dechu (byť i venku) na volka a stodolenku,

na šáteček tolik blahý pata nechce od podlahy. Jenom notou huhňavou klarinet hrá couvavou,

tu strejc s tetkou, kmotra s kmochem a panenka s bledým hochem přitisknutí potají couvají a couvají.

Couvají ji, jak se udá, pořád jim ji někdo dudá, couvají ji kroky mdlými před fojty i před vrchními,

ba už ani nehrají, oni ještě couvají.