Spěchal Jura ke splavu
požít z rána otavu.
Vodní panna dbalá
závoje tam prala,
na něj zakývala:
„Nechej, hochu, sečení,
pojď, kratičké prodlení.
Poznáš milování,
když tatíček brání.
Padne rosa křehká,
požneš všecko zlehka.“
Sed si Jura ke splavu,
nechal býti otavu.
K panence se smekne,
hladí vlásky pěkné –
co tatíček řekne!
Jura hledí od splavu:
„Máš, panenko, výbavu,
grunt a čtyry koně
jak já na průhoně!
Já řku, kolik pole,
a co ve stodole?“
Spěchá Jura od splavu,
panna nemá výbavu.
Závojové běle
na cestu mu stele,
až ho zmate cele.
Rozehnal se bez dechu
kosou kamsi v pospěchu,
místo otav kosí
čerstvé žitko z rosy – –
Prál tatíček starý:
„Bože, jsou to čary!“