XIX.

Ještě skok a chvilku cvalem, až stanuli nad úvalem. Pod buky zří nízkou chýž zpola kvítím zatopenou,

kol zahrady v hustou mříž červené se trny klenou s hvězdičkami květů v skrytu, houžve starých troglodytů,

za nimi a kolem domu růžový strom vedle stromu, rudá, zlatá, bílá houšť vůní sálá přes paseku.

Nenašel bys lesní poušť půvabnějších jinde vděků. Duhovými křídly v reji v rozdýchnutých květů plamy

včelek živé drahokamy při práci se vzduchem skvějí a jak struny harfy pějí nad šalvěje políčky.

Na kalenci hrdličky cukrujíce dovádějí. Nade vším plá slunce v žáru, pije z dolin zlatou páru

žití kanouc v květ i kámen. Před obrazem jako zmámen stanul král tam na stráni a oči si přiclání,

zatím za ním v polokruhu druh se přimknul těsněj k druhu. A hle, z houšti listové v žebřiňáku novém stoje

chasník vyjel. Růžové poupě v ústech, beze zbroje. Čtyři hřebci havraní do grošata česaní

u březové voje v pýše krky nesou prohnutě jako černé labutě. V každé přazce květ se kníše

žlutého jim postroje, bílá růže orosená, tak i hříva propletena sladkým kvítím pokoje.

Růže loukoť ovíjejí, zákolníky kystmi krejí, pruty žebřin bíle čeří v zelenavých stínů šeři.

Věnec dole, nahoře od předu až k rozvoře. Otěží trh’ jinoch. Stál. Plavý vlas mu volně vlál,

na tenčici vyšívané hedvábný steh rudě plane křížky, ptáčky, srdíčky, tulipánky, jablíčky.

S prsou modré kamizoly strakatí se pentle dlouhá vlajíc vánku ve svévoli, z baní šatka vpředu čouhá

s květem v rohu z harasu, zástěrka níž přes kolena visí cípkem zastrčena koso zpátky do pasu.

Přes podlejček bílé pleny třapec visí kožený, hvězdičkami probíjený, a holeně leštěny

zrcadly se s vozu svítí v zoři slunce, v bělu kvítí. Ale nad všech barev zář k sobě vábí zraky živěj,

srdce jímá přítažlivěj jinochova snědá tvář. V čele hrdá síla dřímá, přísná kázeň života,

ale z modrých oči zpříma hledí sladká dobrota. Uzráv srdcem v slavný čin proti otci stojí syn.

Na strakáči vzpřímen v třmenu král se neubrání stenu, couvá, zrak si přistírá, dechu stěží nabírá.

Ale hned zní povel jeho: „Ku předu a zajměte ho!“ Tři sta mužů, každý tich, nehnul se ni jeden z nich.

„Oštěp k boku, koně v cval!“ a sám v skok se rozehnal. Tři sta mužů, každý tich, nehnul se ni jeden z nich.

Dobyl meče. „Jste-li baby, král váš nebyl nikdy slabý.“ Vzplanul jak blesk meče svit, a král proti vozu lít’.

Ale tu již zem se chvěla, jiskry dštily z pod kopyt. Četa píky odházela, kolem vozu v kruh se sjela.

Brala květné letorosty, bílých růží něžné skvosty za čapky si připjala, živ buď princ náš! jásala.

Král zbyl sám. Jak list se chvěl, hrůzou ani neviděl, Ječmínek že ruce zvedá, smírným okem jeho hledá;

cítil, v hloub že černou padá, v sluch mu zahučelo: zrada! a zas v echu: odplata! Bledý stín zří, an se line

s vlasy jako ze zlata, k hrudi jinocha se vine, kamizolku vyšívanou i tenčici šine stranou,

a tu s ňader v plameni synovo žhne znamení: zlatá hvězda v soudu den. Tak syn otci představen

stínem matky. Běda! Běda! Pomoci král darmo hledá. V děsu koně obrací, zpátky šílen burácí

doubraviskem po kořání, přes rokliny, sirou plání, podle slatin lstivých hloubí, skrze smrčin tmavá loubí,

po kvítečkách sladkých dechů přes mýtě, kde v dálném echu lesní ženky zpívaly, přes rokle a přes skály,

šlapal bílé konvaliny, hadí mlíč a žluté blíny, až zas vyjel do roviny. Ale ať jel, kudy chtěl,

strašný dusot za ním zněl, kola vozu stále bližší rachotivě drnčet slyší, ořů duní kopyta,

čtyrspřež stromy prokmitá: vítěz, mstitel ve zápětí nezadržán za ním letí. A krvavý strachu chrt

strašlivější nežli smrt v týl se králi zahryzává. Již svůj zámek rozeznává v kytce lip, jež svítí květem.

Do brány král hnal se letem. Kde je stráž? Proč pusto všady? Kde je kdo, jenž podá rady? Kde je žoldák, by se bil?

A král žalně zakvílil. Slyší, kterak hukem moře valí se cos po prostoře, slavný zpěv kolkolem zní:

jeho píseň pohřební v nesmířený konec všeho. A král znova vzlykl dlouze. Neměl vojsk, měl národ pouze,

jen že ten již nebyl jeho. Umřel král chud beze svící, zbyl jen člověk zoufající, a ten člověk dvorem bludný

u staré se ocit’ studny, přes lub shýb’ se, v hloub se díval, kdosi naň tam zdola kýval... Tichý pád a tichý smích,

jakby kámen v hlubeň šplých’ – – Ale Hanou hučí znění slavné písně v pozdravení tomu, jenž jel léta ždán,

v hloubi duše milován. Tisíc vozů opentlených, dva tisíce nastrojených koní letí, až zem duní,

hřívy vlají, biče třesknou, kovové se přazky lesknou blyskotavě na výsluní. A tu náhle, nevíš jak,

skřivanů se vznesl mrak, kde byl který v jetelišti, v žitnisku a ječmeništi, všichni vzlétli v modravu

Ječmínkovi nad hlavu. Čarozpěv ten nikdy již neuslyší světa říš, leda jednou, jednou, jednou,

kam dnes oči nedohlednou. V pohádce to tenkrát bylo, přej si, by se navrátilo. Ječmínek jel tich a něm,

tušení mu smutek vnuklo; zatím však, než dojel sem, poupě v ústech v růži puklo, v plnou růži zkvetlou bělo,

srdce však mu krvácelo. Nechtěl zkázy, lásku nes’, otci by byl v náruč kles’, cítil, že se všecko maří,

a že i té lásky služby, čistých citů svaté tužby častěji se nepodaří. Pust byl zámek, zmizel král,

Cizinec i krásná paní, drabanti, vše a tak dál. Darmo bylo všecko ptaní. Jakby celé zemi v dík

proutkem švihl kouzelník, život, by šel v nové děje, všinul staré do koleje. Nelomozil cestou kočár

s vrchnostenskou nádherou, zámečků též zmizel očar s lichoslávou veškerou, tmavých žit tam tryskly stvoly,

neb motýlek hrachu plál, dva bělouše v modrém poli Ráček se zad odpáral. Zniklo vše jak zmžení na skle,

nebo jak bubliny prasklé. Temna duch tak z času k času lovit přijde lidskou chasu, kouzelnými šalbami

oči a cit omámí, nových dějů zdání snuje, čaruje a zotročuje. neboť z kališť otročiny

duší lov jest úrodný, ale ujde mu v svět jiný volný duch a svobodný. Zbyl jen zámek v stromů chládku

ze všeho zde na památku mramorových zpustlých prahů, na památku, na výstrahu – a i ten jak by se schoval.

Větřík okny profukoval. Užaslý lid věřil s tíží, velkými se žehnal kříži, ke hroudě své blah se shýbal

a ji volnou líbal, líbal. Pod lipami zas byl sněm, zjasnělo se v očích všem, tenčice se zabělely,

pentle vlály s kloboučků, jako bratři s králem dleli na zeleném paloučku. Staré Právo z pod fáborů

pozvedá se silno zas, máje vlají z návsí, z dvorů, a poslední smutek zhas’. Hle, tu špalek se sekerou

na palouk se kutálí, s kocary se fojti berou k němu z blízka, z podálí. Házejí znak potupy

ke špalku blíž do kupy, a Ječmínek ostřím mává, biče s násad osekává, biče, které lidi bily,

nížily a otročily. Holý topor po toporu seseknutý, komolý nazpět dává fojtů sboru

v míru znak, jenž nebolí. Volného zas žití cena Hanákům je navrácena. Prvý zákon za jásání

lidu dán byl onen den, a tak v slavné panování Ječmínek jest uveden. Nebyl králem, neb byl bratem

a přec prvým lidu byl, neboť platit místo zlatem moudrostí se naučil. Nebyl králem, přec byl v čele,

neb měl silné srdce smělé, mysl přímou, nezaludnou, bohat jsa, čím jiní chudnou. Když by divé násilí

v zemi jeho chtělo hýřit, s láskou vstříc si popílí, jíž zná všecko, všecko smířit. Koníčky ne na štítě

v modrém poli z bílé spěže ale k práci střelhbitě při pluhu a u otěže. Mezi lidem, lidu část

vzorem práce počal vlást, poslušenství, robů ctnost, změnil v mužů povinnost. Místo „musím“ bylo „chci to“,

místo víry rozum soudí; chodě oráč po svém hroudí neplatí juž rajské mýto, a co krásou v srdce vchází,

křídla duši připíná, ve kvetoucím našel mlází, jímž se pestří rovina, v šumu větrů, v slunce svitu.

Přírodu spjal k svému citu, v němž vše mrtvé spolužije dechem boží poesie.