XIV.

V Markrabině klásky šustí v ječmenisku jako břeh, utonul by v jejich husti, kdo by do nich s cesty vběh’.

Větru není, ticho kolem, a přec vlna běží polem, rozhoupaná stébla hrají, přímí se a zavírají.

Měsíc vyplul zpod oblak, stříbrně se rozlil v dálku, ode břizek čtverý zrak v ječmenisku hlídá králku.

Uprchla sem stíhána v bolestech, jež přišly náhle. Vyčká v klasech do rána, rosou zchladí rety zprahlé.

Však jí pole nevyzradí nejtajnějším rovno skrejším. Osila je sama kradí bílým zrnem nejkrásnějším.

Její pole, její les, budiž zdrávo, zdrávo dnes! Zmizela v něm. Nic se nehne ke klasu klas husto lehne,

v hlaď se srovná bez čeření nad královnou v okamžení. A tu jak dva obláčky obě víly blíže plují

k ječmenisku na táčky, stébla tiše rozhrnují neslyšnými kročeji, ke králce se sklánějí:

šedá víla, vrbin paní, druhá panna ječmene. Králce v pomoc z nenadání přišly panny smluvené,

závoje své prostírají, lože králce ustýlají mezi charpy, nožky stračí, na růžové ořeší;

hlavičky si neotlačí, v bolesti se utěší. Ale králka necítila, snad již duši vypustila,

děťátko když porodila. Dechni, vánku, v kolíbánku do života a ne k spánku, poslíčkem spěš rovinou

s jásající novinou: V ječmeni a mezi hroudou (světničku měl trochu chudou) zrodil se princ Ječmínek

jako polní plamínek. Klásek s kláskem nad ním šumí, ať jich řeči porozumí, hrouda měkce jme ho v klín,

uhýčká ho v stébel hladku, aby ctil ji jako matku a byl králem hroudy jmín. Posílí, co zchablo v hoři,

zákon staré lásky stvoří, silám růst dá, ne je chromit, vzpřímit víc je nežli zlomit. Leť, větérku, rovinou

s jásající novinou, naděj, která mrtva byla, opět se dnes narodila! Zachvěly se klasy v šeři,

hladinou se polí čeří, a ta ňadra v každé chýši nevědouce volněj dýší. Šedá panna řekla družce:

„Do vínku co dáme dušce?“ „Kmotřenky dvě z nás se staly, ani jsme to nečekaly.“ „Nechť je šťasten dědic malý.“

„Štěstí? Na krále to málo!“ „Přec ho nejmíň králům zrálo.“ „Více chci.“ „No, dej mu, máš-li!“ „Nechť ho mužná síla krášlí!“

„To je lidské, tělu sluší.“ „Tož co dáme jeho duši? Slávu nedám, křehké zboží, útrapy jen lidské množí.

Nechť je dobrý.“ „A co více?“ „Nechť je lidu svému svíce.“ „Nezapomeň, proklet otcem osudů zlých propad’ mocem.“

„Nevzpomínej!“ „Kletba káže, a té nikdo nerozváže, silnější je ze všech síla, aby život zahubila.“

„Hle, dosť silna přece není, viz matčino políbení, na mladistvé hrudi v jase zlatou hvězdou zaskvívá se.

To ji zhladí.“ „Ne.“ „Jsi jista, že plá v zmar ta hvězda čistá?“ „Není víc než zrno ječné, hasnou přec i hvězdy věčné.

Srdce moje žalem chví se, ale kletba vyplní se.“ „Však mám zbraň, ta kletbu zdolá, matčin odkaz je to zpola,

největší to boží div, vesmír všecek jím je živ, kolot světů i květ klásku –“ „Rozumím už.“ „Dám mu lásku.

V ní on všecek, ona v něm v nejvyšší ať sílu splynou. Ona mízou, on buď pněm ochranlivým nad rovinou.

Štítem budiž mu i zbraní, které vše se v míru vzdává, přemůže, však neporaní. A v té budiž jeho sláva!

Jako slunce v nové děje nechť jí zem i národ hřeje do radosti, do hojnosti, do budoucna, do věčnosti.“

„Běda, sestro, kletba všude, na konec i jemu zbude. Nekrálovskou zbraň jsi dala, jaké země nepoznala.

Věčnost jeho brzo mine, a tou zbraní on sám zhyne. Nejsladší až vydá květ, až se počne touhou chvět

jeho lidské srdce křehce po polibku vroucím ženy, sudby budou vyplněny, pozemské v něm zhyne lehce.“

„Staň se tak, já nemám víc!“ „Osudům svým ať jde vstříc.“ „Vezmu robě do náručí, ať se u nás lásce učí!“

„A co matka?“ „Život dala, kampak by se uschovala? Slyším koně cválat v honě, louče planou krvavě,

prosvítá se v nebeskloně. Na mém poli mezi klasy ať v plen není divé chasy. Pomoz, sestro!“ „Pomohu,

dobře splním úlohu. V hroudě svojí zakotvena nechť je živa, šťastná žena! Budiž vrbou, by tu stála,

pruty jako vlasem vlála, zeleným se listem smála...!“ Dechla panna na králenku, rostla vrba od oddenku,

pruty jako vlasem vlála, zeleným se listem smála, jakby od dávna tu stála. Panna k panně, mlha k mlze,

vrba svítí v rosné slze. Četa jezdců mimo cválá, novou se jim vrba zdála. Vrba králi čapku sdrásla,

rosu svou mu na šíj střásla. Král své hněvy domů vezl, tenkrát králky nenalezl.