XIII.

Pláli dnové, shasínali ve smutku a beze smání, kde se vzaly, tu se vzaly, letnice již z nenadání.

Lípy vůní tály sladce, sladčeji v tu neděli, a z jich korun píseň práce včelí roje šuměly.

Rybník šplounal zpod rákosí v modré páře při kraji, na vrbě tam látal šosy Vodník sobě potají,

zrcadlem vod zvolna plouly rozplývavé obláčky. – V podhradí se k sobě choulí ulekané baráčky,

žudry svými svítí bíle zvouce na táč do stínu, novina však oné chvíle bouří celou dědinu.

K hradu vzhůru za cimbuří pohlížejí sedláci, shlukují se, čela chmuří nad novou zas relací.

Tu tam slovo vzbuchá prudce, pěsť se v hrozbě zatíná, kosa blýská tu tam v ruce, a vře celá krajina.

V čase, král kdy jezdil poli, požehnával úrodu, klasnými by zhoustla stvoly v nedozírném obvodu,

s jezdci svěže ubranými v květech, kytkách, fáborech, ples kdy šířil mezi svými po dědinách, po dvorech,

s každým bratrsky se choval a penízky rozhazoval – jiní jezdci ze hradu rozlítli se v úpadu.

Nerozdává král, však béře násilím k své potupě, proniká za každé dvéře od chalupy k chalupě,

po posledním groši slídě, po poslední oběti, sedá nová bída k bídě za drabanty v prokletí.

Zatím číše o číš zvoní na hradě tam králově, víno teče, jídla voní, hedváb plane nachově,

zlaté cety mihotají, kučeravá péra vlají, král i hosté vyčkávají příchod té, jež, krásy div,

do zelených vjíždí niv. Průvod její z lesů jede, duhový pták již ho vede. Sedm hor prý přejel pustých,

sedm lesů projel hustých, sedm moří minul dálných, sedm řek přebrodil valných, nežli dojel Chropíně,

král kde palnou vášní vznícen, ďábelskými kouzly chycen po cizí prah’ květině. Z oken trůnní síně v šíři

obzor smaragdový hýří jarním slunkem zalitý, k východu v modř šerou splývá, v přísvit bledě stříbřitý

nad horami blankyt zmdlívá. A v tom bělu najednou jakby rudá jiskra vzplála, a král s hosty dohlédnou,

jak tam ptačí křídla vlála. Duhový pták, posel štěstí! Ve chvilce ho vidět cele letem volným blíž se nésti,

v modř se mění hrdlo skvělé, kmitem v oranž zlatou hrajíc, fialově problyskajíc. A pták míří známým směrem,

pod ním klusá zřejmý již hlouček jezdců, pavím pérem čapky vlají blíž a blíž. Bílé šatky s hradních srubů

v ústrety se kmitají, jezdce plesně vítají – Na štěstí či na záhubu? Ale tu kraj stměl se v mžiku

nenadalým soumrakem, vzduch se zachvěl v divém ryku. Tisíc ptáků oblakem vyrazilo, vybouřilo,

křídly mávalo a bilo proti jezdcům v obranu, a hned nebe plno bylo černých ptáků havranů.

Přilítli jak zavoláni z lesů, lad a širých plání, od oranisk, od výmolů, zavířili vzhůru, dolů,

slunce v přítmí zakryli, za krakoru divokého na ptáka se duhového spáry, zobci srotili.

Do modrého peří bijí, do azurných perutí, do hrdla mu zobci ryjí, stanouti ho přinutí,

v černém chumli rvou ho drápy – a hle krůpěj roli skrápí vřelým deštěm krvavým, z duhového kane ptáka,

do prsti se chtivě vsáká a kam padne, vděkem zlým poli splácí, šíř a šíře kořenem se chytne hrudy,

rozplazí se po ní všudy, drobným kláskem zkvetouc pýře. Zkysá pole, zhubne rýž, nevytryskne stéblem výš

a nevydá zrna hrsti z otrávené krví prsti. A dál havran za havranem hýří divě v těle draném,

péří sprchá a se svítí jako čekankové kvítí, a v mžik, než se nadáli, užaslí kdož na to zřeli,

mizí havran do dáli. Zmizel také letoun skvělý, deset tisíc spárů ztad rozneslo ho, rozchvátilo,

ani na zem nedopad’, jen pár pírek z něho zbylo a se vzduchem tetelilo. V břizkách stranou stanuly

zas dvě víly mezi máky, v dík i v pozdrav kynuly za havrany, svými ptáky. Ale v jejich tichý smích,

jenž byl jakby zurkot stružky, z roviny se výkřik zdvih’ z hrdla cizozemské družky, zavolala, zaplakala,

duhováka litovala, co král v kletbách divoce k nebi hrozil zuby skřípě. Juž, juž zraje ovoce,

a klín vězí tvrdě v štípě. Ke hradu sem k hloučku hlouček lid se hrne ze dvorů, z dědin, ze zahrad a louček,

zraky planou ve vzdoru, mysli závrať krve jímá, v srdcích hněvy divě vrou, kosy nad hlavou se strou,

a, co hrdlo, pokřik hřímá: „Nepustíme cizinu! Zpátky, zpátky!“ Vítá jezdce hráz těl, lijíc v rovinu

po každé se vůkol stezce. „Máme králku ze své krve, nechcem’ jiné!“ Rykem tím jezdci stojí, černobrvé

oči blýskají se jim, na vraníku pod závoji panna lepá ostruhou pobídnout se zvíře bojí,

k hradu kyne ručkou svou, jakby pomoz! říci chtěla a si rady nevěděla. Hoj, milenko neblahá,

zde král mžiku neváhá, tisíc pik má v poslušnosti, tisíc mečů v hotovosti, tisíc rukou v úslužnosti,

kyne jim, a budou klát, krvavou daň horkou brát, třeba bratra ubodali, třeba otce podupali,

třeba matce život vzali: káže král, a píky jdou cestou těly krvavou. Síň se všecka prosvětlila,

královna to přikvapila jako strážná lidu víla. Bledá zář jí z vlasů svítí, sladká tíže mateřství

nemohla jí krásy vzíti, jen stín smutku teď jí tkví v očí pomněnkovém kvítí. Od dávna zas poprvé

před svého tak stoupla krále. Ona ne, on do krve zarděl se však nenadále před tím čelem vztýčeným,

před tím okem zasněným. „Prosím, pane, za náš lid! Nedej vraždit ho a bít!“ „Kdo vás volal?“ „Vlastní cit.

O hosty-li běží vám, sama lid náš odvolám! Poslechne mne...“ „Aha vás, doznání to právě v čas...“

Cizinec vpad’ do hovoru králi chytře na podporu. „Doznáváte – hle jak zbledla – že jste s lidem tajně předla

proti králi zrady nit, novým králem v příští blaho vábila a lákala ho...“ „Neznám vás, já mluvím s králem.“

Ale v odvet hlučí sálem: „Vojsko nechať vrazí v lid, našim hostům z daleka cestu těly proseká,

krve nedbá!“ „Králi, stůj!“ žena před ním vztýčila se, „raděj vezmi život můj, můj i toho, který v čase

dědictví své převzít má.“ „Nevzpomínej, ženo zlá, čarodějných pletek svojích! Po mukách a krutých bojích,

v duši jež jsem prožil sám, jasně všecko prohlédám. Uzamčený zámek mám, nalezen byl ve tvé truhle,

otevřít se nedá, ztuhle péra jeho zrezivěla, jakby leta letoucí na dně studny byla dlela

nebo v zemi vlhnoucí. Znáš jej?“ „Neznám.“ „Tenkrát hned, ze svateb kdy jsem vás veď,

lásku jste mi jenom lhala, zámek ten jste přichystala, do studny jste hodila ho pro mou kletbu, cizí blaho,

a jak zámek dobu dlouhou lůno vaše uzamklo se pro dědice koruny...“ Stála králka, oči v rose,

král jak noc byl bez luny. „Aby váš rod zdědil moje, ten strýc, zbojník s kladivem, přirozeně, bez rozbroje

hříšným vaším předivem!“ Do síně v tom okamžení těžce lehlo obvinění, ale králka slzami

přímo hledí králi v oko. „Sám jste stržen ve klamy, pane milý, přehluboko. Láska moje, luční květ,

vám jen kvetla, byla živa, ale z mých i vašich běd lidu přec se rozednívá.“ „No bať, ženo, co to známek

na rozdnění veliká! Dostala jste k tomu zámek zpátky z ruky vodníka. Lita, lita, tolita

čertovinou podšita, zavřela má láska krámek a po vodě utíká“. Zkřivilo se vůkol v echu

sto úst s králem do posměchu, zemani a rytířové zřídlo šeptu měli nové, dámy rouchy šustily,

cudně zraky klopily, ale zvenčí v sál již stmělý vlny lidu hrozbu hřměly. „Skončíme!“ král rychle vzkřik’.

„Ještě ne, můj slyšte dík!“ „Odveďte ji!“ „Kdož tak smělý? Královna teď „stůjte!“ velí. Slova nevyslovená

povím v duši raněna: Ze lži kul jsi svoji zbraň, pomáhaly černé ruce, svého syna však se chraň,

v jásavé jejž dám ti muce! Políbím ho na hruď žhavě, a tam bude plápolavě zlatoskvělá hvězda plát,

bys ho poznal jedenkrát. Mé to bude věrné ctnosti a lži tvojí znamení, však ji spatříš brzo dosti,

shoříš v jejím plameni. V srdce touhu dám ti palnou, budeš hledat ho, mne též bez poklidu cestou dalnou,

ale darmo, nenajdeš. Ztrpkne víno v lásky číši, slast se v muku promění, červem hrýzti v srdce skrýši

bude na nás vzpomnění. Až pak přijde z nenadání mstitel, světlo v mátohy, juž nic tebe nezachrání,

slyšíš, králi ubohý!“ „Haha, konec muziky, i tvé, ženo, lyriky! Dokážu ti v této chvíli,

že máš moc daleko k cíli. Jsem-li otcem, na fakaně otcovské mám silné zbraně. Rozumíš mi? Mám je mám:

Tebe i je – proklínám! Jest otcova kletba tvrdá jak smrt v život vezdejší...“ „Ó, té kletby silnější

matčina jest láska hrdá.“ „Aratrone, slyš mne, duchu, zemi rci mé prokletí, nebeskému rci je vzduchu,

pekel rci je knížeti, skrze slovo věčné síly, skrze světa čtyři díly, skrze propast, kde spí hrůzy,

skrz nenávist lidské luzy, skrz hromové oblaky i skrz nebes zázraky: ať je kletba upevněna,

kletým v cestu vkořeněna, ať jí není žádná změna. Po tulácku v roveň zvěři nechť se den jim za dnem šeří,

pal je mráz a oheň stuď!“ „Moje lásko, silna buď!“ „Jměte zbojnou! Vlecte z hradu přímo tam, kde v střížaze

slunce shaslo po západu zkrvavělém neblaze, Svitava kde na skališti do pěny se bílé tříští

v lesy hučíc. Opodál propadá se v bezdno temně do hlubiny sirá země, Hrombabin se šíří sál

skalou dolů, tam pán hromu chodívává jako domů. Ženu v oběť, pro bezpečí, protivnici nových řádů

v jícen vrzte za zlé řeči, za odboj a velezrádu. Nebude nám oheň škodit, mraky budou jinam chodit

s ledovými kladivy přes pole a přes nivy. – Pověděl jsem, čiňte svou!“ Drabanti hned k službě jdou,

dvacet rukou králku jímá, tu však, jak když přes pole vánek plný svévole běže stébla sčísne přímá,

rozdělil se zbrojný shluk, králka prošla bez úkoru, ztratila se králi, dvoru jak obláček páry z luk.

„Za ní, za ní!“ „Tam vlá roucha!“ „Branou prošla!“ „Stráže vpřed!“ A král stojí a král slouchá nepokojným strachem bled.

„Pochodně sem! A co hosté?“ „Dosud hnout se nemohou.“ „Meče z pochev! Hlavy koste, chraňte pannu ubohou!“

Než se rozkaz v skutek změnil, pod hradem lid zavlnil se, v pravo, v levo rozdělil se, jakby něčí rozkaz cenil,

jakby poslech’ čísi vůle, jíž patřila srdce půle. Touto cestou mezi davy mlčícími volně jel

průvod, a král nedočkavý z hradu jemu v ústret spěl. Touha jeho splněna je, svatební ať kvasy začnou,

světel plam ať vůkol plaje a v den změní noc tu mračnou. Harfy zněte písní lásky, jakou znáte nejsladší

na uctění snědé krásky! S cukrovými koláči prohněte se všecky stoly, víno jiskříc v číši šum

jako déšť v zelené roli k hodům lásky, k polibkům! Rozkoš ztracená ať vstoupí ke králi zas do komnaty

mezi bukovými sloupy pod baldachýn lože zlatý! Zabouřila králi vstříc ze sta hrdel v pozdrav sláva,

třicet mladých tanečnic lipovými snětmi mává, třicet jiných touže dobou stolístkové lupení

vonně stele v cestu obou v hudby libém souznění. Pod baldachýn v čele stolů král a panna sedli spolu,

v žilách krev a víno v číši rozšumí se pěnivě, pohár k poháru se výší ve přípitek bouřlivě.

A tu panna závoj snímá a očima mandlovýma blýskne vůkol, z potopy černých vlasů v zlatém pruhu

na čelence pyropy krvavě se vznítí v duhu, ale nad ni, pyšný květ, k sobě vábí dívčín ret,

hebce chvějný, slasti váza, snědé líce ruměné, ňadro prudce zvlněné, půvab dravý jako zkáza.

Dotknul se král její dlaně měkké jako z hedvábu, ke rtům by ji nesl maně v nedočkavém pozdravu,

když tu v síň, jak světly plála, jiná záře zvenčí vsálá všemi okny prudkou mocí, rudá zář jak živá krev

valící se od půlnoci. Ztichly struny, ustal zpěv, pochodně a světla zbledly, srdcem krále zachvěl mráz,

od číší se všichni zvedli, k oknům spějí: jakby hráz do vysoka žhavé lávy strmí tam z tmy severu,

a z té hráze v příšeru kříž se zvedá strašné slávy, plana ohněm řežavě, krví svítě krvavě,

rosta stále v plameni: výstrahy zlé znamení. Myslíš, to tam pralesy zažehnuté hoří v hloubi

a zem starou s nebesy plamenů svých tryskem snoubí, aby v přerod nový tvar na se vzala proměna,

z ohňových se vznesla par z koupele jak zmladlá žena. Myslíš, krev ta noci temné jako moře zalije mne,

kříž se skácí nachýlený na zem s černé nebe stěny, zdrtí vše, co na ní dýchá, ať to skromnost nebo pýcha,

ať to láska nebo zloba, ať to život nebo mdloba. Bez dechu a ztrnulí v kout se síně shrnuli

rytíři a krásné paní, jen král zvykem sáhl k zbrani. A tu zdola z roviny ozvalo se zavolání;

zprvu výkřik jediný, jako když dlaň ústům brání, v zápětí však nový hlas rozlehl se zas a zas,

rostl v síle, plný taje kolemkol se rozléhaje. Ten se utlumit již nedá a zní: běda! běda! běda!

Vskočil král a divě křik’: „Slyšíte! To její ryk! Vše nám strojí ku posměchu! Sedlejte mi koně v spěchu!

Já ji najdu, když ne stráž, ale též to splatí dráž – – –“ Znova nocí temně znělo bez ozvěny po pláni

strašidelné volání, od vsi ke vsi burácelo. Nevíš, odkud; z lidských úst nemohlo v tu hrůzu růst,

prostor všecek naplňuje, jak když silný vichr duje, srdcem silných v ňadru třese, a kdo slyší, křižuje se.

Rozprchlo se hodování v okamžiku ze zástolí. Málo král svým hostům brání pod bělouši v modrém poli,

kteří svítí z baldachýnu v rostoucím zas noci stínu. Zbyla panna pobledlá, plaše kol se rozhledla,

bratru kyne za sloupy. Cizinec k ní přistoupí, bratr k sestře, hlava k hlavě, jedna ústa vzlyknou lkavě,

druhá cosi potají na potěchu šeptají. Zatím dole na nádvoří pochodně již v rukou hoří,

koně ržou a dusají, a král v čelo na strakáče jak bouř hněvem zjitřen skáče od hedvábné ručky hladké,

od svatební noci sladké, za královnou letí štvanou, jež zmizela beze stop. V pravo, v levo slídí Hanou,

která mlčí jako hrob.