XII.

Oranžový oblak vzplává zasazený v purpuru, počíná se jitřní sláva pod nebesy z azuru.

Hájek bříz, jež svítí kmeny bílými, se probuzený prvý ozval ševelem. Třásně jehněd v prvých pucích

tajným chví se povelem, a je slyšet v oněch zvucích píseň tichou jak strun znění, jasné hlásky v přitlumení,

a hle, v břizkách do kola zelený šat plápolá. Plavé vlasy, květu věnce, jak vyrůstá měňavý,

sešly se tu ženka k žence z polí luk i doubravy. Petrklíč vlá třapcem zlatým s ňader jedné, se skrání

charpa plátkem jeřabatým druhé čelo zaclání, tam ta vlčím plane mákem, jiná fial blankytem,

jiná srním blýská zrakem bledých trávnic pod krytem, pampeliška, sedmikráska s karbunkuly jetele

korunuje, věnčí, pásá do pestra a vesele. Jabloňka i slíva sněžná, hvězdná lípa s akátem

nastrojily tílka něžná květů svojich brokátem. Přišly také klasné víly pod kyticí, ve věnci:

mladý ječmen, květem bílý, jedné svítí pletenci, pyšná rýž a žitné klasy, poklad země nejdražší,

jiným zdobí vlas i pasy a svým zlatem popráší. Z kmene vrby též tu panna bez kvítí v hněď odětá,

pavučinkou šedě tkaná roucha za ní polétá; tak je přísna v barev plesu se záhadným tmavě okem

jak ta vrba, která k děsu sama trčí nad potokem šikmo k vodě doupnavá, ana mimo letí skokem

vlnka s vlnkou žvatlavá s novinami z modrých strání, s touhou po dalekém moři. Panna stojí v zadumání

v kvítí, v rodící se zoři. Kolo víří, purpur hoří, zlata trysk chví oblaky, tichou písní zem se dvoří

slunci, které v zázraky polibkem ji rozechvěje do života, do naděje. Rozplesány, rozjásány

v slunci planoucími rány vrátí se zas rusalky na trávníky, na skalky, mezi kře, by rostly v pruty,

mezi stromy, pupeny aby zkvetly pylem žluty; v obilí, by zelený jeho les dal zrno v klasy,

zlaté zrno bez námele, těžké zrno bez svízele; mezi květy, jejich jasy aby byly k veselí

dobrým lidem, k těše zraku, chmurně aby nezřeli po zemi ni po oblaku. Pod břizkami v jarní ráno

proto bylo rozzpíváno, kolo v reji letělo veselo, juch, veselo! Chtěl bys vidět? Pokus marný.

Slyšet? Sluch tvůj nestačí. A přec v břizkách z jara čarný kolovod se roztáčí. Roucha letí, zraky svítí,

kolkol kvítí, kvítí, kvítí! Kývla šedá panna stranou na družku, jež ječmenné měla kysti vpletené.

V hovor dá se panna s pannou. „Chceš mi něco, sestro smutná?“ „Na pár slůvek!“ „A jsou nutna?“ „Nezmeškáš nic.“ „Což náš rej?“

„Zbude ti dosť na pozděj.“ „Nu tož co je?“ „Černé síly proti bílým kují lest.“ „Tamhle v zámku odtud míli,

to přec nám všem známo jest. Král a králka rozejdou se...“ „A princ se též narodí...“ „Lhostejno nám: princ či house,

pranic nám to neškodí.“ „Skáčeš v řeč mi...“ „Tančím ráda.“ „A má skončit naše vláda, s Klekanicí Vodník v tmách

k úkladu se zlému spřáh’...“ „Přej jim toho, pěkný párek, ať je tak, či jináče...“ „Prince vezmou a zaň v dárek

podstrčí pak hlaváče.“ „Ajta, toť je nová zpráva! Kdes ji vzala?“ „Teda slyš! Nebezpečí pochopíš.

Příčin dosť mi k hněvu dává starý břicháč, pro své sluje stromy moje podhrabuje, bez mízy schnou, kotlají,

s břehů v proudy padají. U tůně jsem v peň se skryla, abych jemu blízko byla, nevěda nic, na kořání

sedal tam a besedu Klekanice v povídání mívala s ním k posledu. Proti lidem oba vrou

dávno zlobou nedobrou, a zvlášť králka z pozornosti těší se té žabí kosti. Leze za ní, kam se mihne,

z tůně na břeh, studnou v hrad, slaďounkými city jihne – na lidskou má lásku hlad.“ „Nežárlíš ty na ni snad?“

„Nežertujme, sestro milá, znáš můj osud truchlivý, půl jsem nám, půl lidem žila, stín mé lásky neživý

zůstal se mnou, se mnou bloudí věren v smrti napořád. Z lidí jest a měl mne rád. Duše jeho nevyloudí

nikdo již, je Vodníkova, zmocnil se jí tenkrát zloch, kdy, šeptaje lásky slova, vrhl se můj snědý hoch

pro mou lásku bez naděje, víš, tam u vrb do peřeje. Nenávidím Vodníka, a co člověk v mnohé trýzni

buduje a podniká, všemožně svou dařím přízní, půdu jeho polí držím kořáním vrb proti stržím,

břehy pevním ke vzdoru proti proudův úporu. Vláhu tichých dešťů volám, s prvou v březnu fialkou

rozběhnu se k spícím zmolám a je budím píšťalkou. Sestro milá, nemáš zdání, jaký by to rozdíl byl,

kdyby přešlo panování z lidských v ruce černých sil! Místo ruchu – choré mdloby, místo lásky – spor a zloby,

místo jasu – mátohy, i to slunce s oblohy potom černě svítilo by.“ „Ještě hůř by mohlo být?

Celý kraj přec k své již muce v Cizincově vězí ruce...“ „Nevězel by, jenom chtít! Stejnéhoť Cizinec rodu,

temnot syn, zla strůjce bdělý jako Vodník v kalném brodu.“ „Tak bychom se ozvat měly?“ „Hned čas bude. K obrodu

nikdy škoda národu trochu trpět. Ve vichoru strom se sílí. Zatím však budem’ králce na podporu,

přežene se bouřný mrak, a zas v míru slunce vzplane k požehnání šťastné Hané.“ „Též mám ráda svoji zem

lesem klasů obtěžkanou, též mám ráda svoji Hanou, s tebou jdu a tvoje jsem. Tož co dále?“ „V svitu hvězd

viděla jsem noční sjezd, vyslechla jsem potají, jak se unést chystají královnino dítě v plence

a dát za ně podvržence.“ „Sestry svolám s lučiny, povíme jim noviny.“ „Pst! Dost’ moci samy máme,

tajemství si ponecháme, mnoho hlav spíš překáží, samy budem’ na stráži.“ „Pravdu máš, tak bude líp.“

Rosou vzplanul každý kříb, pod břizkami v jarní ráno drahokamů rozsypáno. Slunce vyšlo v majestátu

velebném, král nade králi, miliony květných plátů vzplanutím je vítá z dáli, koberce mu rozestýlá,

měkce by šlo po všech rolích, po horách i po údolích v bílé vsi i města bílá. Vlahý van mu v sledech pluje,

země klasem, travin vlasem, stromů květem i vod jasem vstříc mu z hloubi vydechuje. Pod břizkami ptáče hleslo

z hnízda v dutém pahýlu, travou místo vil se neslo běloučkých sto motýlů, trysklo výš, hned dolů kleslo,

ve slunci se blyštělo, a to se tak polní víly k nepoznání proměnily, dál se v slunci roztančily

veselo, juch, veselo! –