XI.

Kouzelná a libá vlaze měsíčná noc májová. Na hraničkách v proschlém laze ejhle, při zdi hřbitova

na táčky se sešla blaze divá chasa duchová. Z roviny, kde pole bují, stíny sem se pohybují,

smýkají se houpavě po klasech i po trávě, plachty vlekou po svém sledu, za plachtami vlekou bědu,

rosu vlahou potají do plachetek stírají. Stírají ji v ječmenisku, bude z něho málo zisku,

stírají ji se všech klasů do bídy a do zlých časů, ať stebélko vyzrá hluše, ať se seschne zrno v pluše,

a je smutna v těle duše. Na své pole rosu vzatou rosu modrou, duhovatou vykropí, by rostlo v divu

nejvýš klasem nad vši nivu. Čarodějky v kouzel noci užívají svojí moci od dědiny k dědině

po královské rovině; přes dvorky a přes chalupy s plachetkami hupy, hupy k lazu míří, místu sněmu

netopýří jejich let. Proti jejich kouzlu všemu srstková jen chrání snět. A bje! ve tmách na koštěti

divá jízda počíná, babic na sněm hejno letí, májová jest hodina. Namodralé jakby šláře

soukají se z lad i drah, měsíčné to bledé záře roztříštěný modrá prach, a v něm svítí vlavým plamem

Ohnivý muž z bažiny, hlasů dívčích svůdným klamem Hejkal piští z houštiny, jednooký, bezřasý

posukuje kozí bradku, koňskými rže halasy, na kozlí se stavě patku s babkou starou zápasí.

Do zelené vplet’ si kštice krvavý květ kohoutku. Hej, tetičko krasavice, pobuďte jen minoutku!

Z dálek tmavých kol a kolem k motýlku jak motýlek proskakuje nad pádolem roj červených světýlek.

Do kruhu se houpajíce hoří k plesu noční svíce, hoří bledě, hoří žhavě, zelenavě, zkomíravě,

jak čím duše u těla v živobytí trpěla: buď-li záštím bleda zchřadla, buď-li láskou shořela,

nebo bídou v muce zvadla. Sestra k sestře, baba k babě, – Klekanice šedivá a s ní Vodník čelo krabě

na kameni prodlívá. Tělo k tělu juž se vírem chytá, splítá, zmítá, lítá, havran krouží s netopýrem.

Šeré cáry, mlhy vločky vlají, plají, polétají, černí štíři svítí očky, pod nohy se připletají.

Krákor vran hrá k tanci hru do plesu a do víru. Vášeň k vášni, tělo k tělu v lásky divém zážehu,

měsíc tiše klouzá v bělu sivých mraků po břehu, tone za ním, propadá se, a tma hlubší ještě zdá se,

a bludičky rudnou žhavěj, hlasy řijí pronikavěj, lítne plamen nahoru a zas v jiskrách zpět se kácí.

Baba Maga v hovoru s Vodníkem se ve tmách ztrácí. „Ehle, rota, dnes má den v červených i bílých světlech,

pak pojede na pometlech sednout kravám u vemen – fí, ty baby nemám ráda –“ „No však už též nejsi mláda,

chichichi,“ se Vodník smál. „Léta, čas? To pro nás smetí.“ „Přej jim teda jejich bál od půlnoci do půl třetí.

Beztak je tu smutně nudně.“ „Ale bude veselo.“ „Slyšel jsem cos ve své studně, věřit se mi nechtělo.“

„Ba tak. Nová králka jede, a král čeká, bláhový! Přes hory a doly vede ji k nám pták juž duhový.“

„Naši králku nic však smutnu nevidím. Přec taký žal!“ „A jak víš to!“ „Plnou putnu novin jsem ti nachystal.

Mluvil jsem s ní.“ „Jejda, jejda! Dostal kvinde starý strejda?“ „Dostal, nedostal, však vím: šťastna je svým vzkynutím.

Spásu všecku v tom jen vidí.“ „Jenom ať se neošidí!“ „Myslíš?“ „Provést jde to snadně. Až princ její zapláče,

podstrčím ji hlaváče, máš jich asi dvacet na dně.“ „Chocho, baba vejce nese, a čert z něho vylíhne se.“

„Na trůn lidský jedenkrát z nás ať někdo dostane se: z bytostí těch v klatbu daných, kterých nemá nikdo rád,

z bytostí těch obávaných, ve tmě živých, ve mrákotě, v mrazu, žáru, vichru, zlotě, – ať je králem temnot syn...!“

„A co z toho?“ „Pomsty čin!“ „Mstít se? K čemu? Já chci klid. Osud nelze zastavit. Vše v něm zraje a jde k cíli

zániku, a v jisté chvíli, nežli jsme se nadáli, se stromečku jabko žluté v čas či nečas nahryznuté

v propast tmy se skutálí.“ „Tož ty nechceš?“ „Mně to jedno, rád však půjčím hlaváče. Vodnici je z nich až bědno,

mlíka snědí krajáče, řičí, kvičí, rvou se stále, mísy masa zhltají, měj si ty z nich svého krále,

vstrč ho lidem potají.“ „Juž ho vidím: bledé tílko s ručičkama jako zbílko, sama huba, hlava čtvrtce,

jak by patřil babě Smrtce, tu ploutvička, tam ploutvička, zelená jak brčál kštička, a tvář zcvrklá rukavička.“

„Na krále to přece stačí?“ „Až moc, i mozeček račí.“ „Nehaň, Mago, ten má po mně...“ „Bude pokoj v jeho domě

bez hejsasů a vždy skromně. Jíst, pít bude, taky spát, jako jiní kralovat, zvolna chodit, jezdit hbito,

pětkrát za den měnit šaty a pak v noci inkognito potloukat se za děvčaty. Nám u něho bude měkce,

nenechá nás bez protekce, nebudem’ se krýt a bát slunce v žárném rozsvětlení, za rána kdy začne plát,

z noci přejdem’ v život denní.“ „No, já o to nestojím, měsíček brach nejmilejší, spokojen jsa s panstvím svým

mám se dobře ve své skrejši – To vy ženské blouzníte po slunci jen, po parádě na paloucích rozvité – – –“

„Kmotře, nemám chuti k vádě. Dáš, či nedáš?“ „Ale dám, dva hlaváče třeba, chceš-li.“ „Dál se sama postarám.

Tuze dobře jsme se sešli. Platí tedy!“ „Ba tak, platí.“ Ticho bylo na souvrati. Svítalo. Zhas’ rej a kvas,

světýlka se odhoupala, do slatiny pokapala, z mhy jen v dálce houkal hlas, přeskakuje různým směrem

dál a blíže po nivě, Hejkal spěl to k lesu šerem, pokřikoval šálivě. Křižovatka pusta ztichla,

křemelím se bělela, nočních mur z ní tlupa zrychla při zemi pryč letěla. Stebélka tu nezlomeno,

kámen leží netknutě, šedou rosou pokropeno kvítí stojíc nehnutě čeká slunce, – známky není

po kvasu a rozvášnění, po úkladu temných sil, jenž zde v noci smluven byl.