X.

Prvý skřivan hlaholivě ohlásil se jásaje, zazvonily stružky živě v teplé páře do kraje,

a van jarní na záměty v přeletu své přižeh’ rety, – a hle, z louček v jeden ráz tisíc trysklo sedmikrás,

v úvoz, v šipčí, pod kaliny, k plotům, k humnům u dědiny fialek je rozmodráno, sesím bílým postříkáno,

které jako hvězdy svítí v nejprvnějším jarním kvítí. Na trávnících podél vod žloutvíček se vyhupuje,

a s ním žarouch o závod zlatotkané porty snuje. Jemnou krajkou v hafolech ovroubily každý břeh

vrby žluté probuzené jako nově narozené, palmy kraje, s mlázím u pně ztuha živé, neústupně.

A v jich prutech lesknavých mízou novou na pni ztvrdlém strnadů se houfec mih’, topasovým svitnuv hrdlem.

V záři sluneční vše dýchá, hnědá brázda před radlem obrací se, voní lícha silou lásky, zrna chtivá,

u cest v snětí omladlém zrudlý pupen razí slíva, hájek třešní u vody jiskřivě se v zeleň bělá,

jakby družic průvody chystaly se do kostela. Od dědiny k dědině jakby do kanavy tkány

koberce jsou rozestlány pruhem k pruhu v rovině, ozimů to brčál svěží různých tónů v dálku běží,

sluncem zalit, prochvělý teplem života a touhou růsti v klasnatou houšť dlouhou ke žni, práce neděli.

Vše jak jindy – skřivan kdesi vyzpěvuje u oblak, rozsévač jen v jedné směsi zrno seje, koukol, slak.

Nedbá již, kam padá zrní, zda-li v prsť anebo v trní; co mu po tom, vzroste-li nebo zajde, vše mu jedno.

Na cizím krom nedělí celý týden dře se bědno, na královské lopotě, na panské jen roli žírné, –

poprvé v svém životě jho své cítí přenesmírné. Co dřív jeho, teď je čísi, role, brázdy, háje, vzduch,

jídá teď jen z cizí mísy jak tulácký dobrodruh. Shýbají se hlavy k pleci, oči v zem jsou upřeny;

ztad, kam vrostli pevně všeci hlubokými kořeny, cítí, že je někdo zrývá, vyškubává násilím,

a jsou vývrat, který ztlívá s obnaženým holo klím. Od srdce jak odpadla by všecka láska hřejivá

k práci, a tak chodí slabí jako vidma truchlivá. Skřivan darmo hýří plesy a s ním zvonek ze sadu,

darmo travou mlečné sesí kreslí jarní náladu, struhy ryjí žvatlajíce v pampeliškou zlatý břeh,

a jak těžké bílé svíce hoří květy v kaštanech. Nezavýskne chasa mladá, nezazpívá, tiše ční

z dědinek topolů řada v smutek velkopáteční. A přec jindy juž by plály zevšad máje do kraje,

fábory a šátky vlály, dováděly šalmaje. Mračné oči, mračná čela, nikde není do vesela.

Tu i tam, kde nejhůř hryže, královna se objeví těšitelka a v ty kříže leje balšám úlevy,

hladí, radí, slovem sílí, a útěchou zahřeje. V jejích stopách zkvétá bílý houšť a houšť květ naděje.

Prosvětlí se, kam jen kročí s úsměvem svých modrých očí, v ní zem celá požehnána čeká příští čehosi

tajemného, a v ta rána nad žity a nad prosy, nad ječmeny zježenými, nade ržemi kvetoucími,

nad loučkami zelenými slunce, planouc červánky rozštíplou dvou mraků hrází, s růžovými beránky

také v lidskou duši vchází. Co kul kovář pik a hrotů v divém hněvu, horkém potu ostnem hněvu pobádán,

odloženy stranou zatím, odložen i pomsty plán do přístodol k loňským natím; v tom jsou s králkou svorni všude:

„počkáme, až jak co bude.“