VZPOMÍNKY.

Přišla mi, tatínku, vzpomínka na vaši čamarku pěknou, v neděli jste ji navlík’ vždy číhaje, co lidé řeknou.

Ta byla z prvních, široké prýmy se na prsou skvěly, a všichni hoši v dědině dost’ vám ji záviděli. –

Zas byla tenkrát neděle – nemohu mýlit se dátem – neděle letně slunečná v tom roce šestašedesátém.

V čamarce běžíte uličkou, za vámi Prušáci s kopce, pan rechtor, pan správčí, půlmistr do lesů zmizeli z obce,

a vy tak v čamarce do vrátek s kladivem nejtěžším v dlani – Prušáci šust jen okolo, k nám nevstoup’ jedinký ani.

Tak vždycky jste si přál: jen kdyby přišel král, však já bych k nám ho vedl, a u nás by si sedl,

vše bych mu ukázal. Vás dvanáct káňat svých den celý hladových i vaši mámu bdělou,

tak v mládí zšedivělou, i dlaň svou plnou rýh. Svou víru v žití běh v těch našich čtyřech zdech,

své právo na kus žití, své těžké živobytí a jitřivý svůj vzdech. S ním za ves bych se dal,

kde koles třesk a cval dnem nocí divě bouří, drak moderní se chmouří, jenž tolik zpolykal.

Kde ticho dřív, proč řve a duši, tělo rve, proč trhá, co já sázel, proč chce, bych v chřtán mu házel

sebe i děti své? – – To vše jste na rtech měl, to vše jste říci chtěl, leč král, můj táto zlatý,

do vaší shrblé chaty, leč král – ten nepřišel.