Lecčím prosluli jsme chrabří,
tělocvik nás v síle zdvih,
feudální parkány z habří
přeskakujem v jeden mih.
Vzpírat známe každou tíži,
cepy mávat nad hlavou,
kdyby stál jim někdo v blíži,
měl by lebku krvavou.
Kde se dá jen vyniknouti
z prostřednosti řetězu,
odtud z olympijských poutí
nesem věnce vítězů.
Novým vánkům rozumíme,
jež k nám linou se všech stran,
k novým zorám v touhách zříme,
a jim okna dokořán.
K rekonstrukcím sebe sama
zjemnělý náš spěje cit,
v epopej anebo drama
lidství své chcem vyhrotit.
Už jsme syny věků příštích,
dnešku živ jen troglodyt,
tvárnou silou klíčí v tříštích
starých model nový rit.
Oře slunné s bleskným hledem
v trysk svých vozů známe hnát,
však jen jedno nedovedem:
tvrdě, tvrdě, tvrdě stát.