Zklamalo mne tichem svým,
líným mrtvem v mlžném šeru,
obzorem svým zúženým
do postižných blízce směrů,
zklamalo mne moře.
Včera ještě – Ale dnes
hněvně bije výspu břežní,
z dálek širých u nebes,
rackové kde svítí sněží,
hromnou sílu valí.
Nezůstává vlna stát,
kupředu jde, k zemi, k zemi,
v jeden cíl svůj míří spád
zčeřenými peřejemi.
Zemská skála chví se.
Propast duní, kovem zní,
který v boji o kov tepe,
hlasové to vítězní
apostrofy velkolepé.
Poslouchám tě, moře.
Vlna k vlně – k duchu duch
v jednotící harmonii!
Pout mých padá s rukou kruh,
v naději té písně žiji.
Jeden cíl! Ó, spása!
Po vlnách, oj, po vlnách
chvíti takto vpřed se valit!
V jednotný všech duší vzmach
vlast mou k vykypění zalit!
Pošetilé snění!
Strhat lana stožárů,
zkrotit lodi zpupných vlajek,
nebezpečných požárů,
z dávna uhnízděných bajek
naučíš nás, moře?
Výspu s orlím hnízdem smést,
výspu vražd a lupů mstivých,
vytrysknout až k výši hvězd
přes hlavy všech bohů lstivých
naučíš nás, moře?
Znaven žití bědnou hrou
silou vln se světím znova,
tepny mé jí prudce vrou,
šípy si zas páž má ková.
Díky tobě, moře!