Vrabec a kočka – jaké thema,
jak všední školská vzpomínka!
Ten titul vtipu za zblo nemá
a – přec se rdíte zlehýnka.
Slavík a růže kdys to znělo
v houpavém rytmu sladkých strun –
tehdy jsem líbal vaše čelo
a z písní svých vám stavěl trůn.
Vrabec a kočka – jaká prosa
dnes do pera mi vjíždí, že!
Vzpomínám, zvala jste se Róza,
s čímž měl můj rým dost potíže.
Slavík a růže – och, má paní,
ti kvetou dodnes, zpívají,
k Vám zalehne ta píseň maní
a vzdychnete si potají.
Pak přimhouříte brvy hnědé
a prohnete se unyle;
proč dál to člověk nepřivede
než na ty verše zpozdilé...