Vrabec a kočka – jaké thema,
jak všední, školská vzpomínka!
Ten titul vtipu za zblo nemá
a – přece se rdíte zlehýnka.
Slavík a růže kdys to znělo
v houpavém rytmu sladkých strun –
tehdy jsem líbal vaše čelo
a z písní svých vám stavěl trůn.
Vrabec a kočka – jaká prósa
dnes do péra mi vjíždí, že!
Vzpomínám, zvala jste se Róza,
s čímž měl můj rým dost potíže.
Slavík a růže – och, má paní,
ti kvetou dodnes, zpívají,
k vám zalehne ta píseň maní,
a vzdychnete si potají.
Pak přihmouříte brvy hnědé
a prohnete se unyle:
proč dál to člověk nepřivede
než na ty verše zpozdilé...