Z obzoru běží právě narozená
chvějivou pěnou třpytně ostříbřená
vteřiny dcera ve dvihu a klesu,
krotká a měkká bez síly
s odrazem oblak, zelenavých lesů,
když moře zdřimlo na chvíli.
Hřebenem nízkým šine se a šine,
v polibku mdlém až podle břehu zhyne –
a mohla hřmít a bít a buráceti,
skalisko proti skalisku,
a staré duby rvát a vyvraceti
se břehů dolů do písku.
Olbřímí síly hromovými vzchopy
kus panství mohla strnout beze stopy
nenáviděné zemi, z pralet soku,
vítězné písně mohla snad
ve hrůze nejslavnější tady sloku
k sivému nebi vyzpívat.
A mohla uviděti rozhourána
strachem se chvít a blednout země pána,
když jeho loď by, drtící se v třísky,
na divý hřbet svůj zchvátila
a dolů v propast zpěněnými trysky
v střemhlavém pádu zvrátila.
To vše jsi mohla vyburácet plno,
macešsky mořem vystrčená vlno!
Nepřišel vichor, jenž by zchable plihou
podnesl z hloubi do výše,
vymrštil vzhůru povětrnou lihou
nad chaluh brod a měkkýše.
A plamen nebes, bengál kosmu skvělý,
též pro tebe byl velmi málo bdělý,
by ozářil tvou slávu i tvou sílu,
tvé kypění, tvůj vzdor a lom,
by divým pocelem tě zlechtal v týlu
a rozhlaholil k dílu hrom.
Přátelé zapomněli na tvé křtiny,
jdeš bezejmenná tiše přes hlubiny,
vteřiny dcera ve dvihu a klesu,
však píseň svou, již na rtu máš,
s odrazem oblak, zelenavých lesů
u nohou mých přec vyzpíváš.