VIII.

Z jizby spěšně král se sbíral, komorník v tom otevíral zvenčí dvéře a tak děl: „Rychtářové jsou zde s Právy!“

a nízce se ukláněl. A král na to: „Přišli zdrávi, trochu časně sic, však vhod a tím časněj na odchod.

Nechať vejdou!“ Potichu rychtář vchází po rychtáři v beránkovém kožichu, starost v očích, úlek v tváři.

Kosmy šustí tlumeně o světlavé holeně, pasy v kůži vyšívány hedvábným se pestří stehem,

pod kožichy s tulipány tenčice se bělí sněhem. V ruce každý Právo nese, vzhůru hroty staré meče,

pentlice se na nich třese k vínkům shora nadrchaná, dolů volně rozevlaná, přes čepel se v závit vleče,

ocel halí barev vláním, širokých stuh květováním. Nevztýčen již nikdy ve zlém meč byl míru svatým žezlem,

a s tím mírem ve tváři tak tu stojí rychtáři. Třicet šest jich se všech stran, z Nákla, Bylan, Věrovan,

od Pučapky, od Olšavy, od Břeščůvky zelené, ze širého Zámoraví, od Romže i vzdálené,

od Kosíře, od Sumice, z Náměště i ze Senice – v podbrví jim oči hrají, ústa však se ošťádají.

„Vítám vás!“ král v pozdrav kynul vztýčiv šíj a blysknuv okem. „Vaše přání?“ Pevným krokem stařeček z řad vystoup’ bílý,

márný juž, však bystré hlavy, řeči moudré, upřel chvíli zrak svůj v králův přeletavý, leč král rudna nezdržel.

„Pane králi, bratře,“ děl stařeček a paže vzpřáhl, „těžkou na nás rukou sáhl hněv tvůj nebo rozmar spíš!

Smutek chodí tvojí říší, a ty smutku nevidíš u svých hodů a svých číší. Březnem vonět začíná

černá prsť a jarním dechem zachvívat se končina, oračky se hlásí spěchem. Sníh se vpíjí do drnu,

a zem lační po zrnu, my však nemáme ho k setí. Čím lid zotaven se zvetí bez naděje v žeň svých brázd,

když mu biřicové kletí zrno vzali v dáňky část pro tebe a tvoji slávu? Se steskem jdem’ k tobě v právu.

Penízek, kde který byl v truhle schován k horším časům, biřic tvůj též vyslídil ke tvým, králi, hodokvasům.

Hlad zlým zrakem krhavým s hor k nám hledí do roviny, křičí: hned se dostavím! a to, králi, z tvé je viny.

Pomoz včil a vrať se k nám, jak jsi býval, otcem, bratkou, jménem všech tě vyzývám, vzkřis vše zas svou láskou sladkou!“

„Tak zle není, milí páni,“ řekl král hněv stěží tlumě, „obilí dost na mém humně pro vás bude k zasévání.“

„Chceš nám půjčit?“ „Ne, král dává jen, však vděčnost očekává,“ a zlý plamen po tom slově mih’ se v oku Cizincově.

Prozradil, co říci chtěl, a král jemu rozuměl. „Ano, dám vám, ale v splátky, co vyroste, dáte zpátky...“

„Rádi dáme!“ „Totiž tím – dobrou vůli spolu mějme a si řádně rozumějme – zůstane dál zrno mým,

i co vydá v úrodu, pod mou správou zaséváno pod mou správou bude dáno zase zpátky národu.“

Ticho vůkol, ticho bylo a jakoby zamrazilo. Dveřníci v té zmlklé chvilce propouštěli opozdilce.

Byl to kovář, vzácný host, o půl hlavy nad vše rost’. Stanul vzadu oddychuje, a král dále pokračuje.

„No a potom i váš lán, by nebylo žádných zmatků, do královských mojich statků od té bude počítán.

Došel k vám juž jistě slech, že to právem králů všech. Jak se bude práce díti, co kam síti, co kde žíti,

nejmoudřejším slovem svým po purkrabích nařídím. Hotovi jsme.“ O krok zase stařeček stoup’ sivý z tlupy,

hněv se jemu třásl v hlase: „Divné byly by to kupy.“ Právo vztýčil a vzhlíd’ směle, „brát jen, pane, a nic za to!

Lány přec jsou naše celé, a to Právo zde je svato!“ nad hlavu meč starý vzpřáh’ v tetelivých pentličkách.

„Bývávalo!“ král syk’ v smíchu, „právo ten má, kdo má sílu. A já mám ji, vaši pýchu zkrotím k pokojnému dílu.“

K starci skočil v divé zvůli do ohniva zardělý, Právo zchvátil, zlomil v půli. Kusy o zem řinčely,

hostům k nohám letěly. Leč v té chvíli řadou vpřed u krále stál kovář bled. „Zadrž, netup, neblahý,

i své vlastní přísahy! Na to žezlo opentlené přísahal tvůj celý rod, ty též. Co tě náhle žene

v spor, jenž hraje o život? U koho se dočkáš díků, ne-li u svých Hanáků! Vždy zle křivopřísežníku,

tím hůř králi-bídáku.“ Jako šatka bílý stál beze slova před ním král, Cizinec tu s kordem v ruce

na kováře skočil prudce, ale kovář v okamih páž mu sevřel v pěstech svých, sklátil k zemi v síly divu

jako ranou po kladivu. „Podívej se,“ kovář hřměl, „proti síle zase síla!“ Na sedláky zakřičel:

„vzhůru, do velkého díla za svobodu, nepovolte, královský co žádá pych, otrokáře pěstí skolte

na svých rolích svobodných!“ Zástup zavlnil se burně, stuhy lítly s čepelí, rzivé meče všichni vzpurně

na obranu drželi. „Nedáme se!“ křičeli. Ale hvizd v tom pronikavě zaječel v té pusté vřavě,

do kořán hned dvéře třesknou, dav se zmaten kolácí, sekyry se ostře lesknou: královští jdou žoldáci.

Třikrát třicet, platí mnoho, znamená tři na jednoho. Sílu svou král dobře znaje s píšťalkou si v prstech hraje.

Kovář stržen, ten i ten přesilou je obklopen. „Kdo silnější, včil už víme, ostatní si dopovíme

bez krve a bez násilí. Nuže tedy, kmoši milí, co se řeklo, platí, že? Tak jsme smíru nejblíže.

Nehodí se kožich k meči, pluh vám s otkou lépe svědčí, válce, brány, vlačihy a trnkové koblihy.

Proto všichni po pořadu složte meče na hromadu. Práva byla, starý zvyk, strakaté z nich rád dám smyčky

vašim dětem na čepičky...“ „Bůh tě ztrestá!“ kovář vzkřik’ rva se z pěstí, jež ho drtí. „V nebi bůh, král na zemi

nad životem pán a smrtí. Složte zbraně!“ Jedněmi úzkost plachá zachvěla, na kováře mračným zorem

s doutnajícím ještě vzdorem hrstka druhých hleděla. „Neskládejte! Braňte hroudu! Vy jí pány jedině!

K velkému vše vzplane soudu od dědiny k dědině.“ „Dosť!“ král kynul četě zbrojné. Kovář vlečen ze síně.

„Škoda, že to čelo zbojné patří mojí rodině. Na kozu s ním, však on změkne! Máme nové zvíře pěkné.

K oknu sem, ať vidíte a ostatním povíte!“ Na nádvoří tvrdé břevno na třech nohách stálo pevno,

zvířete tvar s krkem vzpjatým, hřbetem ostře zubovatým. Na ně kovář vsazen byl, bolesti však necítil,

ač mu provaz oudy ryl, těžký kámen u kotníku na stočeném táhl lýku. Vzpjal se k oknu kovář v chvění,

hlahol jeho slyšně zněl: „Pan král míní, a lid mění, k pravdě té jsi nedospěl; toť bůh větší tvého božství,

márné hříčky náhody, pápěrou jsi lidu množství v citu jeho svobody. Jenom láska s ním tě blíží,

volná rovnost nejúže. Tu jsi rozbil, kdo ji sklíží? Zde nic drabant nezmůže. Spjal jsi v pouta, leč buď jist,

že cos na nich počne hrýzt, tvá krev ve mně pohaněná, krůpěj tebou uroněná v tobě samém hne se jednou,

v srdci tvém se prudce zpřikne a v tu chvíli zlou a bědnou, že jsi bídák, bídák, vzkřikne.“