VII.

Jak družička k pohřbu bílá pod šedivým klenutím Haná v šíř se rozsadila němým zimy ztuhnutím.

Světlejší zem nežli nebe, veselejší v třpytu jest. Domek s domkem stulen v sebe, jakby usnul podle cest,

plátna polí bez poruchu strou se a v šeď mizejí, a tak víc v tom slyšet hluchu ohlas něčích kročejí.

Chodí tu kdos, vidět není, mlkne každé zveselení, s chodcem havran za havranem černě vkreslen vesluje,

v rytmu tvrdě krákoraném od vsi ke vsi putuje. Šedne vše a v mhy se krčí závojovém hedvábu,

topoly jak stěžně trčí troskotaných korábů v ztuhlém moři nezvlněném, nehybném a zasněženém,

zčeřený řad vrbisk níže nahnut z břehu k ledům ční, na dědiny padá tíže, hořká tíže smuteční.

Smutek jde to, těžce stoupá, ohlíží se kol a kol, mhavý plášť se za ním houpá, havran vzlétá z brd a zmol.

Do dědin se Smutek plouží, okny hledí do chalup, nezván přec má všady vstup, mysli kalí, srdce souží.

Zmlkly písně, prchly smíchy, řeč zní ztichle, nesměle, a kde bylo trochu pýchy, zbyly vrásky na čele.

A co chvíle drabant je tu, na vrata jim burácí stále tutéž křiče větu: Platit, platit, sedláci!

Ubohý lid, který dává za řád nový stará práva, stříbro z truhel, úrodu, volnost svou a svobodu,

nevzchopí se, nevyrazí s pěstí vzhůru ve hněvu. Ubohý, když v srdci mrazí, ač má hořet v úlevu! –

U dědiny na rozcestí sedí domek skrčený, a tam kovář perlík v pěsti v rudé zírá plameny.

Duje výheň, žár se bělí, plamy tančí po oceli, a jak perlík dopadá, od radlice svařované

jisker tryská kaskada. Kovář nezvyk’ změně ranné, druh byl králův, denní host hratev jeho v starém domě,

mezi nima spřízněnost, které kovář nedbal skromně. Královny byl selky strýc a jak přítel králi víc.

Pod vráskami na čele rozhodnutí tkví mu pevně: navštíví zas přítele a vše poví jemu zjevně.

K zámku, v mhách jenž narýsován olbřímě se pozvedá, kovář pod přístřeškem schován z podobrví pohlédá.

V oknech zámku světla skočí, zaplanou tmou krvavě jako mhourající oči šeré saně ve hlavě,

a sloup kouře stoupá zpříma nad střechami do výše, u krbu král to tam dřímá po radostech nejspíše.

Nedřímá – tu sedí v křesle, smutek v tváři, ruce skleslé, Cizinec v bok, věrný druh, rad svých nových vije věnce,

chválí nový vlády vzruch: jeť to tajná konference. Zamyšlen král právě dí: „Poslušnost je láska prý,

ale také otroctví, a já nechtěl ve svém činu zplodit u nás otročinu...“ Usmál se tu cizí host:

„Poslušnost národů ctnost, a kde ta, nic nemůž’ býti nežli dalších ctností kvítí.“ „Přestal mne lid míti rád!“

„Řekl ti to někdo snad?“ „Neřekl.“ „Jak víš?“ „To cítím, žáby lezou trojím kvítím.“ „Hm, leč jedno nepopřeš:

veliký jsi, co víc chceš!“ „No bať, pravda –“ „Přebohat.“ „Vše jsem lidu svému skrad’.“ „Pozor, králi, na řeč zlou!“

„A mám kapsu děravou, zas je prázdna.“ „Inu, inu, proto, králi, vzhůru k činu!“ „Já ne, ty máš všeho vinu,

že jsem jiný, než jsem býval, výčitek že horkých příval drtí mne, že lid můj v nouzi milovati mne se vzpouzí.

Kdyby moh’ a ke mně směl, ó, ten by mi pověděl, po pravdě by bylo všecko...“ „Vzmuž se, pane, nebuď děcko,

jsi přec vladař, jsi přec král –“ „Ten, co na tu basu hrál, – král jsem, – aby se ho lekli, člověka jste s něho svlekli.

Nesmí jíti, kam by chtěl, nesmí vidět, co by chtěl, nesmí mluvit, co by chtěl, nesmí slyšet, co by měl,

nesmí cítit, co by měl, u vás jen je, co by směl – hahahaha, zubožený panák, klíčkem natažený...!

Ale dobře, co je, to je, už mne to tak nesouží, projednejme věci svoje, každý má, co zaslouží.“

„Trpkost přejde, když jde sláva.“ „Jenže trochu pokulhává. Dříve když mi bylo divo, beranici dal jsem křivo,

nyní sedě na trůnu dám si šourem korunu. Nuže co? Kde vezmem’ znova?“ „Návrh mám.“ „No a je lidský?“

„K lesku tvému jako vždycky. Vyslechneš mé rady slova?“ „Mluv!“ „Své země zřízení vzpomenout chci příležitě.“

„Chvály nech a kadění...“ „Povím, králi, všecko hbitě. Rozděl pěkně a pak vládni, zlatá rada nad rady.

Stejnost, och, jak je to fádní, z jediné vše příhrady! U nás stupně z nízka výše zvedají se povlovně,

kdo je výš, i výš je v pýše, a s tou hrajem’ mistrovně. Různé barvy plášťů máme, fialové, modré, bílé,

podle nich se poznáváme, oceňujem’, měříme v zásluhách svých, ve svém díle a závistí drtíme.

A ty všecky stupně k výši vedou, v samém oblaku nadzemsky kde trůn se pýší podoben jsa zázraku.

Vidíme, jak namahavě dere se a snuje, šplhá ke plášti plášť, hlava k hlavě, – smíchem zrak nám z toho zvlhá.

Sledujem’, kdo silnější, ohebnější, hbitější, tomu na plášť k povzbuzení za intrádních plechů znění

čestný třapec, dva i tři zavěsíme přechytří. Všude oko, všude ucho, dlaň vždy štědrou v obdary,

skrápání vždy, nikdy sucho, bubny vždy a fanfáry. Sledujem’, kdo vliv má v lidu a kdo prací vyniká,

nedáme mu žíti v klidu, k sobě táhnem’ chlapíka, pomáháme, postrkujem’, třapečky ho ověšujem’

vidouce, jak závidivě sleduje ho mnohý zrak, a jak v duších zní to chtivě: vzhůru, za ním taky tak!

A když dospěl z lidu čety vrcholné až posléz mety duchem bohat nebo statky, mocný slovem, příkladem,

hořký, chcem’-li, chcem’-li, sladký, drsný, chcem’-li, chcem’-li, hladký, ani chmurný, ani jasný, ani slaný, ani mastný,

člověk náš, jak mít ho chcem’: karbunkulus kámen lesku krvorudě jiskřící napřáhneme jemu v stezku

na zelené tkanici. Na kolena hned muž klesá, karbunkulus béře v díku, na krk si jej věsí, plesá,

Arab pravověřící. Jednou za rok políbiti smí nám nehet na malíku, velbloudy královské vzíti

a jet, kam chce, může jíti do báječných zahrad smavých, zlatá jablka česati, do odalisk očí žhavých

skrze mříž se dívati. Rozdělil jsi, panuj v klidu jako boží slunce žij, bedeví svou nezná bídu,

spokojen je hadarij: držíš-li psu čenich v hrsti, hlaď ho směle proti srsti, nekousne, ač pln je žluči

a jen temně v dlaň ti skučí. – Rozuměl jsi, pane můj?“ „Jen tak kterak. Pokračuj!“ „Hotov jsem, tvé slovo čekám.“

„Nevím sám, a je to ztěžka, za krk jsi mně vstrčil ježka.“ „Vezmi, co tvé.“ „Když se lekám. Mám, co mé. Jen cizí zbývá.

Násilí zlé konce mívá. Třeba svolat na to sněm.“ „Ach, ten už je dávno něm. Vezmi Hanou, tvá je celá,

sebeř pole, lučiny, lány, sady, dědiny, jako med svůj bere včela.“ „Pole, lány, mrtvá hmota,

sama v sobě bez života, teprv práce, pluh a sémě, křísí život z mrtvé země. Kde je vezmu?“ „Gordický

uzel rozťal’s logicky: zabral’s zemi k svému domu, vezmeš si i lidi k tomu.“ „Otroctví?“ „Ne.“ „Co tedy?

Tu se různí náhledy. Křesťan jsem, to nepovolím.“ „Pluh a sémě jen tvým polím, základ všeho života.

Zřízení to není nové, otroctví se u nás zove, u vás jenom robota.“ „Ach, toť jiná, ale přece

je tvůj návrh kámen v řece.“ „Proč?“ „No, sáhneš po něm, sáhneš, ale z dna ho nevytáhneš.“ „Králi, váháš?“ „Což jsi slepý!

Ubili by krále cepy. Králka s nimi při jich straně.“ „Také máš zas svoje zbraně. Vedle vlastních vojsk svých šiků

v přátelském přec žijem’ styku, třeba říš to pohana, s dvorem krále Šamšana, k službě nám je se svou silou

kníže Charram s Medžamilou, duhový pták zázračný posel můj jest oblačný. Ty se bojíš?“ „Řek’ bych málem!“

„V roveň králů stát se králem? O všem vím, co pohne se, duhový pták práh náš hlídá, všecko vidí a vše zvídá,

zvěst mi o všem donese. Vím, že králka na nás zhlízí úkladů svých předouc přízi proti tobě, svému králi.

Dědinami bloudí ráda, těší, hladí, kdo kde strádá, napovídá jen tak zdáli, nový král že vymodlen,

a že přijde kterýs den.“ „Co že? Jaký král?“ „Je v květu králka po desátém letu.“ „Lžeš, teď nechci...“ „Pravdu dím,

čest a sláva tvému dvoru, nový sedlák na obzoru! Sok tvůj jde, to malé dítě s trůnu potom vyhodí tě – –“

„Moje krev, má vlastní krev! Proč jsi mlčel?“ „Zlato rev trhá se, až uzraje. Zrát jsem nechal, co zrát mělo,

jiných cílů neznaje.“ „Moje krev, mé vlastní tělo!“ „Právě v tom je, králi, psota, pochybnost a nejistota.“

„Nemuč déle, viz můj žal!“ „Inu, páni lecco mluví, ke králce prý chodíval starý Vodník na námluvy.

Viděly ho hradní stráže za úplňku jedenkrát...“ „Dosť, nechť pro ni jde mé páže, promluvil bych s králkou rád.“

„Neradím to.“ „Proč?“ „Hře kouzel marně bys se, králi, vzpouzel. Naráz klesneš v jejich sítě, bez obrany omámí tě!

Nesmíš váhat ni mžik krátký, ale vpřed jen, nikdy zpátky, přes lásky své starodávné, přes své city málo slavné,

přes přátelství nízké svazky, přes vše skok jak přes přílazky. Odmetáš, co v rmut tě hříží, odvrhneš, co krok tvůj tíží,

i tu ženu –“ „Zadrž!“ „Slyš, duhový pták zpívá již, odmlčel se mnoho dní, dnes ti zpívá svatební.

Uzrálo, co zrálo s chutí, tenkrát ještě na mne dej, v těžké chvíli k rozhodnutí zrcadélka již se ptej.

Umět chtíti, chtíti jen, a jsi muk svých svoboden.“ Komnatou se píseň roní čarných, toužných nápěvů,

a král naráz cítí po ní v srdci sladkou úlevu. Touha neznámého blaha, opojná a chvějně vlahá

v ňadro line se a splývá, a pták čarodějný zpívá. Jakby jaro v perlí rose z dalných dálek vracelo se

s mízy vřením, s pupeny, s nové lásky plameny. A král zved’ se, ruku vztáh’ v tajný úkryt ve zdi sáh’;

svitl jako zážeh mlunný, jak blysk’ z mraků plaché luny zrcadélka lepý tvar, stříbrný Cizincův dar.

V plochu jeho král se zhlídne, žasem couvne, křižuje se, v pozemské to žití bídné serafský ztad zjev se nese,

vystupuje z kovu lůna jak z vln čisté koupele rajská žena, bílá luna, zraky klopíc nesměle.

Alabastr nahé šíje svítí skrze vlasů spád, pletí po polibcích nyje jantarový inkarnát,

a jak řasa křídlem ptáka pozvedne se, ve slasti k závratnému pádu láká oko v hloub své propasti.

Vlnou k vlně v rytmu splývá dívčích ňader klidný dvih, poupátek dvé nachem kývá v bělostkvoucích liliích;

průsvitavou mlhou hávu nehmotnou a ethernou tvarů spatřit čaroslávu nesmrtelně nádhernou.

Démon s bohem oba svorně dali jí své obdary jak kdys opěvané dvorně Able, milce Antary:

panenství taj, po němž šílí chtění chtivé v závrati, stud, jenž jako anděl bílý svůj květ nedá urvati,

a zas toužné vyčkávání, zdráhavé se oddávání, peklo s rájem v objatí. Tak tu stála panenská

vidina ta edenská ruce svislé, líčko v plání, žádoucí v své nevině, pokorná v svém odevzdání,

ale v kráse vládkyně. Budu sladká, jak by řekla, jak studánka v oáse, budu silná jak zbraň pekla,

jako moře bez hráze. A šíp z oka skrze řasu jiskrou plamennou jí kmit’, cítil král hrot jeho v žasu

v hloubi svého srdce tkvít. Náruč rozpřáh’ klekaje, sladká jména volaje prázdný vzduch jen lapal v touze.

Vidina záz uhnula, ambrová se vůně pouze jizbou sladčej linula. Nepohnut plá jako prvé

na dosah zjev ztepilý, v žilách králi žhavé krve tepy divě bouřily. Zrcadlo stisk’ čarodějné

v neukojný, marný vzdor a jím mrštil z dlaně chvějné prudce dlažic o mramor. Tichý tón, jejž struna vylká,

přetržená rázem v půl, zazněl, dozněl – přešla chvilka, a zjev tmou se rozplynul. Na dlažbě zrcadlo v tříšti

stříbrnou se jiskrou blyští, a jen touhy zjitřený zbývá osten plamenný. „Neprchej mi! Zůstaň se mnou!

snů mých nových zjevení!“ volá král, „a v pout mou temnou vlij sil nových kypění! Vše, co řekneš, hned se stane,

slovo krále na to vem...“ „Já je beru, já, můj pane!“ Cizinec děl s úsměchem. Byl jak stín, jenž v cestu stoupá,

temný, mračně ponurý. „Země má, ach, není skoupá na blankytné azury. Dá i tobě světla lesky,

sluncem lásky vyzlatí vlády tvojí nové stezky. Čekej!“ „Nechci čekati! Zavolej ji, žije-li,

máš mé slovo, příteli! Její jméno, její rod žíznivé mé touze sděl!“ „Sedm hor je, sedm vod,

sedm lesů širých v dél, za nimi vlast oné krásky. Tvou by byla, kdybys chtěl, neznal’s dosud také lásky.

Její jméno? Sladká zvěst, zní jak píseň vyjásaná v přítmí myrt kol tichých cest, sluchu hudba, srdci mana!

Potůček tak žvatlá jarní v duhotřpytných kaskadách, snové jen je slyší marní, jakby z harf k nim dálných táh’

jeho zvuk a duši celou hudbou zadých’ převeselou, harmonie tichý vděk, smavé lásky polibek.

Zrcadlo, jež rozbil’s v hněvu, ještě tobě poradí, jméno ono plné zpěvu na konec ti prozradí.

Viz jen!“ A muž ruku vztáhl, třpytná tříšť kde zrcadla na dlažice dopadla, ve vzduchu ji kruhem táhl.

A hle, tříšť jak divem tknuta, čaromocí oživnuta v tvaru mušek s různým třpytem vzhůru letla křídel kmitem.

Duhou barev zahrála, vzlétala i padala, jiskérkami křižovala, řadila se, skládala,

tvary liter na se brala, až posléze napsala v nehybném a pevném tkvění, v rudých plamů vyzáření

čárné jméno: Iktala. Z dálky jak by slech sem dých’ velkých zvonů stříbrných za horami rozkývaných,

za horami rozzpívaných, a ta echa volala a ta echa zpívala čárné jméno Iktala.

„Sestry mé to pozdrav z dáli mně i tobě, hle, můj králi!“ Cizinec děl, co již has’ zářných liter čarojas.

„Co jí vzkážeš, která touží v osudů svých předzvěsti po tobě a po štěstí? Zpráva tvá ať neprodlouží

muk jí tiché bolesti. Hle, bych přímý k tobě byl, proto šel jsem míle mil, proroctví jak rodu mého

ukládalo z pradávna: – V prostřed ráje půvabného malá říš a neslavna, král jí vládne, dobrý vládce,

v širém světě jediný v chatrči své bez paláce v klínu volné roviny. Ale slavná bude záhy,

vzejdeť slunce v její dráhy z našich končin, vzejde skvělé, lásky touha povede je dálavami k cíli směle

k slavným činům v slavné děje. Jen Duch země může osud onen zvrátit v úporu, ale nezrodil se dosud

Duch ten silný ke vzdoru – – Proroctví to vodilo mne hory, doly, říšemi až sem v království tvé skromné,

požehnané na zemi. Viděl jsem, že skutkem bylo, proroctví co vylíčilo. Tvoje slunce vychází

z rmutů, trudů, nesnází, a náš osud lichý není u bran stoje vyplnění. Země Duch, ó, znám ho, znám,

králku tvou ti vzpomínám, v jejím lůně, z krve její žití jeho tepny chvějí, však ten nesmí... králi, dbej,

nesmí, nesmí... přísahej!“ „Rozumím již, a vše chápu,“ král jak ze sna probuzen, „dále tmami nepotápu,

ať je den, můj bílý den! Byla láska sedmikráska, planě kvetla, nežila, jakby ani nebyla,

silný oheň bude láska, aby žhla a pálila. Síla bude, co z ní vzplane, božství samo přijde k nám.

Ano, tvůj jsem, tvůj jsem, pane, při své krvi přísahám! Královnu mi přiveď novou, Iktalu, mé duše sen,

ať svou krásou liliovou srdce moje vezme v plen.“ „A co králka?“ „V onen den, kdy sem sestra tvoje vkročí,

s královských zapudím očí tu, s níž spjal mne starý zvyk na mdlobných let několik.“ „A jak s říší, s lidem tvým

mlčelivě zarytým?“ „Jdi, vše zařiď dle svých zdání, žízním v toužném vyčkávání. Korunu, trůn se žezlem,

vše to, chceš-li, sobě vem, řetězy mé, prsteny, lidi, statky, krev i zem, vládni za mne, vládni všem.

Soudil’s – bude souzený, rozhodl jsi – svatě platiž slovo tvoje jako mé, jakbych ztratil, co ty ztratíš.

Nebudou pak lakomé truhly moje, na závory ni mé srdce s uznáním, stříbra, zlata dám ti hory,

a vždy budeš bratrem mým.“ „Žulové vždy rovna skále bez přísah jsou slova krále, leč kde by je vítr vzal,

nebyl by král, jenž je dal, ale byl by ubohý zjev slaměné mátohy. Až se lípy, jež teď holy

trčí z bílých závějí, sladkým květem odějí, a klas mladý zavlá poli, bude tu, již nyvě ždáš

a již v touhách vyčkáváš. Pošlu posla, vzlétne s chutí, jak myšlenka na peruti rýchlý jest a s cestou k cíli

vteřinu se neuchýlí, nezná mdlení, pohovy čárný pták náš duhový. Hle, již peruť rozprostírá,

leť, můj druhu, s pozdravy přes hory a moře širá do daleké dálavy! Vzkaž své paní, ať se sbírá,

rychlé koně sedlá již, proroctví se plní míra, zvěstí tou ji pozdraviž. S malou četou sem ať spěchá

krále mého sladká těcha ke sladkému celování, ke slavnému panování!“ Skrze oblouk okna v kmit

na povel pták v šíro lít’, byl jak duha, jež se vklene přes oblaky zamlžené, byl jak plamen, kterým vzhoří

náhle vatra na pohoří, byl jak hvězda, která svitne v namodralé zoři třpytné, byl jak jiskry výtrysk jasné,

která vzlítla a pak hasne. Zbyla vůně, sladká vůně, bláhové jíž srdce stůně, echo jen zde nechala

píseň, kterým zpívala, jásala i lákala, sladké echo: Iktala. „Nyní k činu, králi můj,

čin je zrno v půdě orné.“ „Poroste, jen u mne stůj, ruku dej mé ruce svorné! Čin je zrno, slovo pleva,

viď, to jsi mi říci chtěl, větrem letí z prava, leva, byť i král je pověděl. Hle, juž jitrem východ svítí,

v sněhu kol zřím samé kvítí – a s tím rozsvětleným dnem za činy hned vyjedem’.“