VI.

Letěl čas. Den kanul za dnem jak to listí se stromů, stékala se v měšci hladném daň, sbíraná kdekomu.

Z malovaných truhel hajdy! penízky se koulely, panu králi místo chajdy krásný zámek stavěli.

Bylo nebylo – hned v pláni královský hrad zářící do vysoka zlatou bání v starých lip rost’ kytici.

Zdaleka byl kámen drahý na tesané svezen prahy, duby z lesů na sloupoví, na cimbuří, poval, krovy,

zdaleka i stavitelé, tvůrci oné stavby skvělé, kameníci, zedníci, tesaři a zámečníci,

natěrači, zlatníci, hodináři, čalouníci, lokajové, kuchtíci, hofmistři a dámy dvorní

z Turecka i z Gruzie, z Vlach i Španěl, Země Horní, špičatých i tupých škorní, plavé, bílé lilie,

snědé, sivé, popelavé, unylé i divě žhavé – všichni se zde dobře měli, hodovali, rozprávěli

a penízky kutáleli. Než sníh prvý přikryl vějí rovinu – hrad hotov byl. Krby uhlem řeřavějí

královi do nových chvil, řezba zlatá v arabeskách v táflování stkví se deskách, všude malby zábleskem

bělouši dva bílí svítí na blankytu nebeském, na hrotu je věží zříti, na ubrusech, na koberci,

v žlutých dlažic hustém čtverci, na nádobí různých tvarech, na hubatkách, na plucarech, na stříbrném konvic víku

i králově kapesníku. Také chlapci z dědin všech vybráni a vyřaděni, pevné svaly, dobrý dech,

k pikám, koním postaveni. Jaké štěstí! – Který zbýval, závistně se stranou díval, kde se šťastní odvedenci

k drabantů družili věnci. Pluh však s cepem odpočíval. Penízek jen za penízkem, v truhlicích kde který dlel,

ke Chropíni všech cest pískem kutálel se, kutálel. Všelico se změnilo, jakby bylo nebylo,

stodoly a mlaty z hradu vyšoupnuty zmizely, konírny tam stojí v zadu s koníčky jak gazely.

Z ciziny též přijechali, čistokrevná plemena, jaktěživi neorali, a to něco znamená!

U dam dvorních když se znavil, s koníky zas král se bavil, střídání to tuze milo navzájem se doplnilo.

Jen ta stará studna zbývá zastavěná v stmělý kout, rumpálem lze stěží hnout, z dna čís oko prý se dívá.

Kolemkol kvet’ rozvitý čarokvět dřív tolity proti kouzlu Vodníkovu, jenž sedaje na okovu

za děravý lub se schoval a po dvoře pokukoval. Studna je tu – tolita dlažkami však přikryta,

zničena a podupána. Vodníku tak zvůle dána. A hle, sype zimní šero po rovině v kříbí, zmoly

při měsíčku ve svévoli brilantků svých tisícero, jiskřivě je přihraňuje k stebélkům i haluzkám.

Hroudy ztuhlé obklopuje jakby duhovatý plam, tetelí se, kmitá, míhá. Život hrud jme mdloby tíha,

zimní smrt jej zakusuje. Na lubu v tmě schoulený sedí mužík zelený, před ním kuře zlobně kvoklo.

Zhublé bylo, jakby zmoklo: hospodářík druhdy v statku královském a zrní dárce, strážce sýpek, bdělý kárce

hospodářských nepořádků. Pod ohništěm sedávalo, režná zrnka zobávalo, bylo pořád hůř a hůře,

až i hládlo milé kuře. Ryšavé jest, ježaté, ba i trochu hrbaté, pírko sem a pírko tam,

ale v očkách zlobný plam. „Ehle, dráče!“ Vodník praví – „neslouží ti jaksi zdraví! „Nedali mně týden jíst!“

„Je-li možná! Co včil v zimě?“ „Inu, obrátil se list. Bývala vždy králka při mně, zrní pro mne nosívala,

bílou rukou sypávala, včil jen pláče.“ „Králka pláče? Proč pak? Pověz honem, dráče!“ „Král ji nechal.“ „Hohoho,

to je novin přemnoho!“ „Inu bať, a bude změna, láska juž je zavražděna.“ „Přece teda? A co dál?“

„Zhynul člověk, včil je král.“ „Člověk – král – toť přece jedno!“ „Není, proto bude bědno. Sedí králka u okýnka,

přede přízi na přadýnka, košilka z ní bude, plínka.“ „Ach, mně svítá. Budou křtiny!“ „Ba ne, smutek do dědiny.“

„Nerozumím.“ „Jsi ty hloupý, nasadili králi roupy, chrobáky má v pohance, slují mesalliance.“

„Hú, co je to?“ „Inu slovo, těžší slovo nad olovo, padne-li, tož všecko zkroutí, pod ním se i trůny hroutí.

Chápeš?“ „Ne, a juž mne mrazí, – však mi hrnku nerozrazí. Z pentlí zrobím pevnou smyčku, chytím slovo pod pukličku,

malí, velcí, velcí, malí nikdy ztad se nedostali. Chocho, dráče, to já vím. A co ty?“ „Pryč poletím.“

Do kolečka kuře čilo vřetenem se zatočilo, od země plamínkem výš – nebylo to kuře již,

proměněno v řetěz žhavý mrská se a vzduchem sviští, nemá křídel, nemá hlavy, červeně se chvíli blyští,

zapadá kams v dálavu, uhasíná ve tmavu. Na okovu vodník jen sedí ještě přikrčen,

po nádvoří zlými hledy rozhlíží se naposledy, nežli sjede do stínu v tajemnou svou hlubinu.

Okno v tom, jež tmavé bylo, ve věži se osvětlilo, tabulkami kulatými smutná píseň tlumeně

s paprsky se line mdlými na nádvoří v ozvěně. Kdosi bdí tam v nepokoji, smutek duše písní hojí,

k měsíčku zří, který tich v parách pluje stříbrných. Na ledové sklo se klade bledé čelo králky mladé.

Měsíční zář na skle hraje, vodník sedí naslouchaje. Žalovala bych, žalovala, komu není,

vyplakala se, vyplakala v utišení. Matičko, kde jste? V této chvíli vy byste mne jen utěšili.

Spíte, ach, spíte, kdo vás vzbudí v černé zemi! Slunce mi zašlo, všecko studí, teskno je mi.

A nejsem sama, dva nás bolí pro lásku zhaslou ve svévoli. Žalovala bych, žalovala, komu není,

vyplakala se, vyplakala v utěšení. Matičko, kde jste? V této chvíli vy byste mne jen utěšili.

Ještě smutná píseň zcela noční tiší nedozněla, Vodník přes lub do nádvoří sklouzl hbitě na kámen,

k oknu, z něhož světlo hoří, plíží se jak omámen. Za ním tiše na pokyn koník bělouš ze hlubin

téže studny jako stín do nočního šera splývá bez dusotu pomalu. Stříbrně mu blýská hříva

z ledovatých krystalů. Bez uzdy a bez podkovy, spodního též prosty pysku, po slatině vichrem v trysku:

tak jsou koně Vodníkovy. Živý duch jich nesedlal, slepě znají cestu k cíli a nikdy se neomýlí.

Na římsu se Vodník vzpjal, a v ledových květů shluk na okno on ťuk, ťuk, ťuk: „Žalobu jsem zaslech’ tvou,

pojď, je spása před tebou!“ „Kdo jsi?“ zněl hlas v leknutí. „Kníže zapomenutí. Každou bolest sladce zhojím,

každou muku upokojím.“ „Neznám tě. Jsi z naší země?“ „Povím vše, jen pojď sem ke mně. Kůň můj čeká.“ „Kterak víš –?

Pověz, odkud přicházíš!“ „Přicházím, když přijít mám, osudu jsem prostředníkem, žal a bolest ztišit znám,

pohrdám však každým díkem. Protivný mi spor a hluk, jeden skok a konec muk. Nechystám ti žádné kličky,

věz, přicházím od matičky –“ „Od matičky? A kde je?“ „Hluboké jsou závěje, miluju já cesty kratší.

Neváhej a pojď už radši. Zelená je moje říš nedaleko, nevíš o ní, širý dům mám, mnoho koní,

pokoj, mír a věčná tíš.“ „Zeleně tvé oko hárá.“ „Mrazivá to jenom pára, měsíček ji ozařuje.“

„A jak tvoje říše sluje?“ „Nemá jména, statisíc dušiček má, ba i víc.“ „Mrazí mne, tvůj hlas zní dutě.“

„Jenom pojď, já zahřeju tě. Měkkounce se lůžko hýbá, houpy hou tě ukolíbá.“ Na ráz vodník pěstí švihl,

sklo se tříštíc drnčelo. Mrazivý se průvan zdvihl, králce přelít’ přes čelo, a v té chvíli napjatá

chladná paže kostnatá jako drápy zasekla se v její měkkou, bílou dlaň. „Pojď, kůň čeká, sednem’ naň,

ve mžiku jsme doma zase. Krystalný tam zámek stojí na zelené lučině, kolemkol poddaní moji

mlčeliví v tišině. Větrů dech tam nedolehne, vichrů bič tam nedošlehne, lidská vášeň nedoběhne,

zapomeneš v oka mih, kdo tě krutou ranou stih’, v mozku ticho, v srdci tíš. Pojď, však sama uvidíš!

Vlahé blaho, sladké blaho, rád by leckdo koupil draho, hop, koníku, tmou a mhou, my je máme před sebou.

Byla králka, králka malá, její hlavička by spala na postýlce houpy hou!...“ Vodník blíž a blíž se dral,

užuž okno otvíral – nachýlíš se, plavá hlavo, na věky ti bude zdravo, nezabolí stesk ni žal.

Bledé líce schyluje se, po větru již vlas se nese, když v tom jako z dálavy ozval se cit jásavý

králce v srdci prudkým hnutím, divným čehos procitnutím. Nový host a svatý host tiše ťukal z dálav svých

nezbádaných, neznámých jako ptáček o milost, jakby útlé ručky spínal, jakby volal, napomínal,

jakby hnutím říci chtěl: já tvůj král a velitel. Bledá králka vzpjala se naslouchajíc v úžase.

Tomu hlasu rozuměla: život nový v ní se vzbouzel, vysvoboditel z všech kouzel, jež ji k sobě strhnout chtěla.

Od okna se odervala a byla by zajásala. „Neváhej a nevzdoruj,“ Vodník znova naléhavě,

„zajde měsíc v mračen sluj –“ „Vari, odstup! Probouzím se.“ Tisk’ se vodník divěj k římse: „Myslíš? Chocho, probuzení

z tvého sna juž nikdy není.“ „Vari, odstup!“ „Jaká změna! Váháš? Oklamaná žena.“ „Nejsem žena.“ „Ne?“ „Jsem víc.“

„Vím, jsi víc, jsi růže sladká, zavržená...“ „Ne, jsem matka!“ „A já jdu ti přece vstříc.“ „Pozdě, nové kvetou věnce –“

„Tobě, matce zavržence? Chochochocho, nu jen dále –“ „Kvetou věnce matce krále, růže bílé, červené

v živobytí vzkříšené. Oči mé již doplakaly, a rty moje dovzdychaly, volnou chůzí přes ty kříže

povinnost jde ke mně blíže kývajíc mi vesele, matce vykupitele. Hled’, mně kyne k lidu mému

zklamanému, ztýranému, který sem k nám ruce pne v kruté muce žalobné. On se modlil ze všech sil,

on si spásu vyprosil, proň mé lůno požehnáno, jemu patřím, tobě ne...“ „Výmluvnosti zlatá bráno,

král ti roupy vyžene.“ „Vari, odstup!“ „Ještě ne, ještě chvilku k rozmyšlení, ještě chvilku k promluvení,

k jedinkému políbení...“ „Hlubin temných stíne zlý, kouzel říši propadlý, poznávám tě, hoste trudný,

vrať se zpět do svojí studny.“ „Jenom s tebou.“ „Vari dál! pod oknem bys marně stál, májovou jsem rosou myta,

kdo zlý, ke mně nemá moc. Baba tvá tě za šos chytá, běž už domů, dobrou noc!“ Zhaslo okno, měsíc mdle

v zelenavém hrá jen skle, pust je dvůr a jak dřív tich. Od studny jen kdosi vzdych’, jakby kámen v hlubeň šplých’.