VĚŽ.

Slýchal jsem pohádku o zvonech vyprávět stařečka, taje dech: „– V hloubi země bájně zněly,

jezerní hloubky se jimi chvěly. Na hradě v horách dřív bývaly, o štěstí kolkolem zpívaly, krásně pěly

jako ptáček, ni jeden nebyl z nich umíráček. Kouzelník v kostlivčí podobě zaklel vše za krátko ve zlobě,

propadly se do jezera, v hloubi tam duněly za večera. Ze stříbra ryzího zvonař je lil,

v souzvuku kouzelném naladil. Až pak jednou z vod se hnuly, jak bílé květy výš vyplynuly.

Lidé hned stříbrnou vyzvedli spěž, vsadili nábožně na naši věž, ale tam již jinak pějí,

na žal i na bolest vyzvánějí –“ Tehdy jsem touhou se zatřásl, vím. Tam na věž, ke zvonům, do výše k nim! Co je bolest?

Co jsou žaly? Nechápal v halence hošek malý. A bylo z rána to, východ se rděl, ponejprv táta mne probouzel:

„Smrt tu byla mezi námi, pojď zvonit, holečku, nemáš mámy!“ Smrt – máma? Což mi je smuteční shon,

uvidím, uvidím stříbrný zvon! Štěstí v zraku, srdce v tluku, po cestě tátovi tisk’ jsem ruku.

Pod námi vesnice, zvony tu již, v trámoví černá se tajemná skrýš. Cilink, cilink – kde té chvíle

jest jejich báječné stříbro bílé? A proč se tatíček do pláče dal, když malý zvoneček rozhoupal? Cilink cilink,

do bolesti znělo mi zvonové vše to štěstí. A starý kouzelník, však ho znám, na břevně houpá se sem a tam,

ve zlém smíchu oko plá mu: „Cilin cink, cilin cink, kde máš mámu?“ K trámu jsem schoulil se, zvonek zněl,

novou mi pohádku vyprávěl, v pláči hořkém vše mi odnes’, a kde je matička, nevím podnes.