VĚŘÍM.

Jen jedna píseň může pravá býti. „Ač tropického jihu žhavé kvítí tě omámí, že spit jsi jako vínem, v němž kypí krůpěj krve Bakchantek,

ať Saharou jda pookřeješ stínem, jejž vrhl v písek palem svůdný vděk, ať sfinga bájná, jež tu trčí v písku, tě k dumám pohne kouzlem hlubokým,

ať v ustrnutí zíráš k obelisku, v nějž Hâfiz vepsal nesmrtelný rým, ať Olymp celý s bohů krásou nahou, že sotva dýcháš, zajme duši tvou,

a Léthe toužíš opiti se vlahou: to vše je hlasem, který ozvěnou jen zachvěje tvým nitrem malou chvíli, a touha větší, jako holub bílý,

se snese k tobě a pohne ti rtoma: mně stýská se, oh, nejsem, nejsem doma! Však umění je, které nezná mezí; leč tvořit ze sebe a sobě zas,

v tom vrchol pravý tvůrčí síly vězí, tak řecký básník kráčel na Parnas, a za ním sochař nesl svoje vlohy a v pýše té své vlastní stvořil bohy. –

Té síly není víc?... Hle, skloň se k zemi, k té zemi své, již stíní perutěmi Slovanstva bílý orel široce, a z každé hroudy, z každé brázdy vzplane

pro tvoje snění vděčné ovoce. Ztad Vineta zas v nové kráse vstane, jak dotekla se Kollárových strun, ztad kosti vstanou tvojich bohatýrů

a v boji novém za volnosť a víru na opuštěný vsednou znova trůn.–– Či neslyšíš, co každý kámen zpívá, čím slavík v letní noci klokotá,

co v hradů ssuti do dneška se skrývá, kamž sáhla kdysi burná cizota? Či neslyšíš těch tužeb, snův a přání, jež zaznívají z lidu tvého úst;

duch lidu jísti chce a k jeho ždání máš odpovědi půst a zase půst? – – “ Kdo jsi, Ó smělče, co to mluvíš ke mně? „Jsem dobrý genij“ – zní z úst jeho temně –

„jen jedna píseň může pravá býti, jde ze srdce a za srdce zas chytí...!“