František Serafínský Procházka
Síň koncertní to vyšňořená se před mým okem otvírá, tam vzadu strmí lesní stěna, zde parket luk se prostírá,
a po boku tu zpod rákosí, jež houpá se vše plno rosy, pláň vody běží do šíra. Jak zlatý lustr slunce visí,
plá první hvězda nesmělá, a v modro vody zvolna mísí se barva nachu zardělá, a rdestu, šmele nad kadeří
jak okřídlený démant v šeři se blýská třpytná libela. Vše barvou je, vše světlem, stínem, vše strunou, tónem, ševelem.
Kdo otráven jsi v duši spleenem a nudou v nitru ztemnělém, zde postůj, k symfonii zvuků až kapelník svou zvedne ruku
a švihne v taktu veselém. Slyš, v jetele tam vonném víru již řehtačka se ozvala, to zahajují overtyru
skřípavé zvuky chřástala, a z lesa přes kvetoucí břehy již zvučí plna vroucí něhy kosova slavná píšťala.
Tu zahanben se ozve kdesi zvuk z komíhavých sítin řas. On málem napjatý sluch zděsí jak duší utopenců hlas.
Ó ne, to nejsou v sítin věnci snad volající utopenci, to bukáčův je kontrabas. A již to zvučí jedním dechem,
kam obrátíš se dokola. Je každé stéblo živým echem, jež stero nových vyvolá. I vodní pláň, hle, jaká změna,
je v drobné kroužky rozvířena od zvonivého tremola. Ni jeden tón v té harmonii, ni jeden odstín neschází,
vše hlasy v soulad se tu slijí, jenž duší tvojí prochází. Jen slípka s bratrem rákosníkem své party pějí volapükem,
a lysky štěk je provází. Tu zaslechneš i struny huslí, jich trilky v hravé svévoli a kolem spánků tobě suslí
i tenké hlásky pikoly, jež nový hudec přeruší tu, brouk jakýs, v křídel svojich kmitu zas pizzikátem violy.
Tak víří, padá, roste, stoupá ta symfonie veliká, a duše tvá se v tónech koupá, a rmut z ní plaše utíká.
Pak teprv do ní v akord vpadne jak žádné jiné kouzlo, žádné, ta zlatá harfa slavíka. A na rok celý v mráz a sněhy
a do života mnohých vád té slavné písně plné něhy znít bude tobě ruch a spád. V tvé srdce ona těchou skane
a na rok celý nepřestane v něm zpívat, zvučet, hrát a hřát.
Cookies on Poetry Cove