Ve starém krunýři.

Kdes v šerém koutě tiché galerie stál starý krunýř Bůh ví kolik let, rez narudlá jej hustou třísní kryje, a do nitra si křižák síť svou vpřed'

v to místo právě, kde kdys nedočkavě bušilo srdce u válečné vřavě, kde udatenství rudý hořel květ. Přitmělou síní smavé jitro táhlo,

v něm vůně po růžích a ptačí zpěv, a paprsk slunce pronik' šerem náhlo, že ocel vzplála jako čerstvá krev. V paprsku muška jako perla světlá

ve zrádné nitro do krunýře sletla, a v nitek spleti její zmizel zjev. A život celý, jeho boj a vření, výkřiky vášně, bídy krutý hlod

stál před mou duší v onom okamžení a bouří byl a jekem velkých vod, kde píseň ptačí, poesie ryzí, v chaosu zvuků zaniká a mizí

jak v mračen temnu hvězdy malý bod. Kyj Kajnů, Nerona se lvy zlými, Rím potomní a hranic hustý čoud, moderní bodák s hroty blysknavými:

vše rojí galerie šerý kout. Tůň činí z žití, kde zřím v kruté muce jen ze člověka sepjaté dvě ruce, pár bublin u úst, kdy chce vydechnout.

Za třpytnou muškou sny, jež v mládí sníme, mizely v hrobě v lepké pavuči, stisk rukou, víra, na dně kdesi dříme v ocele chladné drsné náruči,

a ze rtů lásky – oh, zda více třeba! – to slyším zníti: „chleba, napřed chleba!“ jak prospěch v koutku kdesi poručí. A postať jakás, socha, modla zlatá

vstávala z temna zlatem zářící, já zřel, jak sevšad lidí dav k ní chvátá s plamennou touhou, vášní, na líci. Kdo jsi? dím. – „Doba, staré zlaté tele...“

a v děsu zřel jsem místo Israele vše lidstvo kolem v tísni tančící. – – Ó přelude, Ó pravdo, básníkovi zda popřáno jen hlédnout ve tvůj taj,

kdy myšlénka jak motýl purpurový mu k čelu snese zakrývanou báj! – – – A hle, – tu míč se kmitl síní malý, snad děti kdesi v zahradě si hrály,

a v krunýř vlítl maní přes okraj. A za ním v spěchu laškujíce spolu s hošíkem děvče vběhlo do síně. Dvé drobných ruček kotí krunýř dolů

a pavuč trhá v jeho dutině... Pryč vidiny – já jsem viděl v chvění to veliké a pravé rozluštění a v sobě spasitelné jedině:

Já viděl Lásku. Plála z očí dětí a byla svatá, snad že Bůh to sám, ručky si tiskly – ptáci, kteří letí s maličkým míčem znova ke svým hrám. –

O dobro, právo, zákone, Ó blaho, co jedině můž lidstvu býti draho, juž vím, kam jít a kde tě hledat mám.