Hrsť paprsků, jež slunce hodí dolů,
byť jiskřily jak opály,
nám nestačí, vždyť sotva dost jich stvolu,
jenž chyt' se nuzně na skály.
My výš, jen výš ve světla bílá zřídla
šineme křídla. –
V kukli, v stínu mezi jedle
napjali jsme síť;
na mušku pak v nitek sedle
vzkřiknem': chyť se, chyť!
Bez jasu, jenž oči mate
v záři steré, duhovaté –
hle, jak známe žíť! –
Nám rozkoší a životem je záře,
již můžem' ještě zachytit,
kdy země tone ve mlze a páře
a jme se valem na noc tmít.
My slunce, kdy se chýlí v růžích k hrobu,
lapneme v zobu. –
Napni sítě, chceš-li žíti,
křížem krážem jako my.
Co ti po tom, den-li svítí
nebo vládne žezlo tmy!
V stínu, v teple bez námahy,
bez bloudění, beze dráhy
žíti budeš jako my. –
Ó duchu, který ve snu, v dlouhém bdění
chceš pramen světla strhnout v svět,
k perutím našim připni svoje chtění
a slunci vletíš přímo v střed.
Pak přibiješ je, až zas půjde nebem,
své vůle hřebem. –
Napni jenom hezky nitky,
ať jsi básník čili nic,
mušky dost pro rozum plytký,
aby ,žasnu‘ mohl říc'.
Hezky v koutku pro pochoutku
za tu práci sedni k soudku...
much přilítne ještě víc. –