V.

Půlnoc k ránu přehoupla se, opálové svítání rozlilo se v bledém jase od východu po pláni.

Nad rybníky lehké gázy jitřních par se schulují, ve procesí podél hrází proti slunci putují.

Zelený mrak špačků tryskl z travisk v ryčném rozmaru, a jim v odvet kohout výskl probuzení fanfaru.

Ne dlouho král v loži sníval dryčné práce milovný, tehdy též se probouzíval pod polibkem královny.

Dnes své družky neceluje, mračivě ji odstrkuje, nepohladí, neosloví, do jizby jde Cizincovy.

Pták tam zpívá, v omamy voní rajské balsámy, každou bolest, každou tíseň zhojí vůně a ta píseň.

A přec králka tentokrát tajemství mu všeptnout chtěla, dvojnásob by měl ji rád, do květu že vypučela

po letech a po doufání, po tesklivém vyčkávání. Na rtu slovo umřelo jí, čísi ruku cítí zlou,

jež se vše zde bořit strojí, a lká slzu za slzou. S Cizincem král zatím dlel, porady s ním dlouhé měl,

co z nich vzešlo, v nepokoji lid se záhy dověděl. Posli tlukou na vše brány, by se z dědin rychtáři

dostavili k vladaři, nové řády budou dány. Ministr tak nový velí, aby dobře rozuměli.

Zájem státu, lidstva vzruch, velkých dějů osnování káží to a času duch. Nestrpí se prodlévání. –

Nedosekli, nedožali, od oraček, od pluhů zástupy se odvšad valí panu králi v úsluhu.

Černají se pláště všude na stroj všední hozeny, vlají bílé haleny. Co to bude, co to bude?

Pod lipami kolkol dvoru sněm se koná, poprvé zamlklý a bez hovorů, malátný a bez krve.

Divným krojem nastrmačen, v různých suken strakatě Cizinec zde stojí mračen; v širokých šerp šarlatě

po boku se meč mu blýská, zlatá porta, šev a prým jiskří kovem třpytivým, oslněn že zrak je zblízka.

Půlkruhem pak trochu záz drabantů šik pod kostnami bokem k boku jako hráz. Nevědí, zkad přišli, sami,

dle povelu umějí ruce zvedat, nohou sekat, klusat volněj, prudčeji, prohýbat se, sklánět, klekat,

vrážet břitkou kostnu svou komukoli do prsou. Neorají aniž sejí, stojí, civí, zahálejí,

v kostky hrají, popíjejí, sladké pletky osnují, povýšeni, v slovu skoupi královského trůnu sloupy

drabanti se jmenují. Na oku mít všecko vůkol, šířit hrůzu jejich úkol. „Jménem Jeho Milosti

vítám vás tu pohromadě –“ Cizinec řek’, v libosti černou bradu sobě hladě. „Světa běh a zájem země,

blaho vaše ukládá, změn by tušených jen temně provedla se hromada. Krásný kraj váš v kruhu celém,

vpravo, vlevo, vpřed i vzad obklopen je nepřítelem, vojsk tam silných valný řad, o vašem jež ráji vědí,

vtrhnou sem, a nechráněn celý kraj jim padne v plen, k snídaní vás všechny snědí. Proto třeba především

vážnost trůnu povznést v lesku, silným by byl proti zlým, hlídat vůkol každou stezku mužstva sborem bedlivým,

hradby stavět, sruby, hrady na hranicích, jinde všady a tak dále, což já vím – a hle, zatím král váš tupě

žil zde s vámi v rovnosti jako sedlák na chalupě, král váš z boží milosti! Bez erbu a bez kočárů,

bez paláce, bez parku, bez dědice tíhl k stáru, z brambor živ a z oškvarků. Beze styků monarchických

se selkou žil bez vzruchu, o vysokých metách lidských maje sotva potuchu, oborával, vláčel hroudy

o rži mluvě, o žitě – smávaly se lidské soudy vám i jemu hlasitě. Však je konec. K slávě z tlení,

ze sna jdeme k probuzení. Hle, zde prapor rozvinuji, královský znak ukazuji: bělouši dva vztyčeni

v poli modrém podpírají korunu, z jíž zlata plají drahokamy v jiskření. Svatým znak ten budiž vám,

nedotknutelným. Já vzhůru zvedám prapor do azuru, prvý před ním poklekám. Královský znak barev jasem

planout bude každým časem tu i tam vám k uctění s bran i sloupů na zábraní, s věží, štítů, s řemení

koní královských a zbraní, znak královské záštity, ochrany před nájezdníky, tak i tady na knoflíky

drabantů je vyrytý. Potupí-li kdo jej směle, zákon dnešní ukládá, jako vlasti nepřítele

hlava katu propadá.“ Drabanti tu o zem třeskli drnčící v ráz ocelí, pikami a plechy bleskli

a očima kouleli. „Za to krále v jeho slávě neuzříte často právě. Sevšednění denních styků

vzdálen bude pro příště, sledovat chce politiku pro světové jeviště, vzácnějším se stát vám, vyšším,

tělem dál, leč myslí bližším. O mnoho jste zpožděni arci v tomto zřízení. Bude třeba bez odkladu

vystavěti mistrovsky místo dvorce ze základu nový palác královský. Vznosný musí být a skvělý,

trčící až k oblaku, jehož nikde neviděli, zámek krále Hanáků! Jeho pýcha vaše pýcha,

holá nesvede ho dlaň, třeba, jak se jinde slýchá, peněz k tomu – slují daň. Dosud jste jí, braši milí,

neznali a neplatili, za to v truhlách stříbrem kvete. Leč nic chudší nebudete. Pro novotu nový mrav

k srdcím vašim mluví tklivě – co a kolik, podle hlav sepíše se spravedlivě.“ Drabanti tu o zem třeskli

drnčící v ráz ocelí, pikami a plechy bleskli a očima kouleli. „Konečně čím doplní se

moudře naše snesení, samo sebou rozumí se, z téže snahy pramení. Aby trůn stál nerozborně,

nepříteli čele vzdorně, zákon platil a byl ctěn, vznešený stav, málo známý, ode dneška mezi vámi

slavně bude zařízen. Po králi on první jest, úctou svět se před ním třese, za vlast umřít jeho čest,

vojenství on jmenuje se. Vždy, kde princ se rodí panský – tak ty věci slavny jsou – vyjde z lůna po vojansky

na patičkách s ostruhou. Tajemstvím věc tuto mějte a víc o ní nepátrejte, osudy a jejich změny

zemí všech v tom zakotveny. Jak a kterak chasu svou spojíte s tou velebou, provedouce asent skvělý

uvidíme po neděli. Sláva králi! Jak vás znám, souhlas ve všem napřed mám, končím sněm, vám s bohem dávám,

sláva králi! provolávám.“ Drabanti tu o zem třeskli drnčící v ráz ocelí, pikami a plechy bleskli

a očima kouleli. Hanáci však mlčeli. V lipách starých zašumělo, přes rovinu chladný vál,

žluté listí, zprahlé v bělo, zakroužilo do spirál, nízký obzor popelavě roztekl se v šíř i dál,

tiše mžilo, dotěravě. Zchmuřeni jdou ze sněmu, starost v patách s nimi všude, útěchou však každému:

nějak bylo, nějak bude. K pluhům, branám zase zpět doorat a dovláčet ztrácejí se bez hovoru,

loudavě a beze vzdoru. Cizinec zří po nich z dáli, do posměchu hrne ret: „Dnes jsme se vás ještě ptali,

zítra budem’ poroučet.“