U Hankova rovu.

Kruh bronzový má na mohyle, již stíní čtyři cypříše, kruh troje ruce svorny v síle jak věnec nesou do výše.

Sta sporných hlasů, jež sem letí v poslední lidstva zátiší, těch stromů rozechvěje sněti, však ten, kdo spí tu, neslyší.

Je lebka pusta, shnily kosti, čas mocné svoje slovo řek’, a bledé červy v sobě hostí již dávno dílna myšlének.

Jen jedno tuší ještě celé má mysl v rov ten upjatá: to srdce jeho vroucí, skvělé, to srdce jeho ze zlata.

Och lásko, lásko svatá, hrozná k týrané zemi od věků, zda hřích to je, že, dřív než pozná, se kletbou staneš člověku!

Cit jediný jde tvojím směrem, ať rozum dí: toť zločiny! a příští doba chladným pérem je vpíše ve své dějiny.

Tak jiní šli za tvojí záře, jež v háv je světcův odívá, ač všelidskosť je dnešní káře i naše doba střízlivá.

Snad vraždili a bludy seli, přec hvězdami jsou na nebi, a paměť jejich národ celý dnes zvučnou slávou velebí.

Nuž a co tvou, ó mrtvý prachu, as bylo snahou vznešenou? Vlast ve královském vidět nachu, vlast povznešenou, spasenou,

jí minulosti vrátit cenu zpět z Koniášů popela, skvost malý, jenž jí patřil k věnu, zas vtisknouti jí do čela.

Kdo může říc’, že’s chybil cíle? Kdo může říc’, že’s netrefil? Hle, národ vzpjal se v nové síle a novou krev vssál do svých žil.

Zkad nabral jsi té živé vody, z čích studnic, z čího okova, toť hádanka, již beze škody z nás každý v duši pochová.

A komu pravda, čistá věda dál velí tříbit český lán, ať čelem v čelo badá, hledá, jen ten, kdož k práci povolán.

Ať, pravdy kněz, v jí taj se hříží ne s barevným, však s čistým sklem, a meče poctivé ať skříží dle šermu řádným pravidlem.

Však básník vždy tu stane v žase nad pergameny oněmi, a z hloubi duše zas a zase nad svými vzdychne písněmi.

Zrak s blan se jemu smekne maní a ve vzrušeném moři snův těch věčných světů na rozhraní stín hledá velkých poetův.