TYRŠŮV ČIN

Věk lidský musil uplynout, než čin Tvůj nabyl ztělesnění, než vydral nás z potupných pout a převýšil vše dávná snění.

Před zrakem Tvým se šinul děj: ctnost odporu ať zraje k činu, by zahubila otročinu. Do mladých duší nejhlouběj

Tvůj tichý povel vniknout musil: „Zbraň v každé pěsti! Přijde čas, bys nanovo svou sílu zkusil. Ten plamen v srdci nezahas!

Do tlamy, lačné tlamy dračí, jíž sevření náš zánik značí, v ten jícen žravý, proklatý vraz oštěp činem odplaty.

Střez si své bojechtivé mládí a ideál, jenž nezavádí s cest osobnosti, jak žil Hellen v jednotu lidskou krásně scelen

i sil i ducha, svoboden, jenž v sebe věří a v svou cenu. I ty se dočkáš, spásy den připravíš sobě za odměnu.

Jen tenkrát vítěz stoupneš výš, když sám se nezpronevěříš. Vždy jako ránu na svém těle znát je ti třeba nepřítele,

jenž tisíc let se s tebou rval a hroby, kam šláp, rozséval, jenž zaměnil si život lidský za stálý výboj despotický,

jenž na věky se nepoddá jak součást tvého národa, jak složka spolné spolupráce, vždy bude protivník a zrádce,

jediný cíl mu lákavý: ne právo, nýbrž nadpráví. Slevíš-li, bratře, z víry té, hlas výstražný slyš zníti temně,

memento na zdi vyryté před zhynutím tvým i tvé země. Drž odvahy zbraň v pravici, svou bohatýrskou tradici!“

Bratrstvo Tyršovo tak k činu zrálo a zrálo za otčinu. Čin stal se tenkrát, kdy až hvězd se dotkla sokolská nám čest,

kdy obětí se chvěla ňadra v potopě krve, když se vybíjí prasíla morálního jádra triumfem věrných legií.

Tvůj čin to byl, ó Tvůrče slávy! Bez tebe byl by rychlý soud, s nadějí svou i svými právy národ by byl dnes prach a troud.

Tys neodpustil vlažnost línou, Tys hořel sám, sloup ohnivý, Tys ruku mdlobnou změnil v činnou a v jásoty los truchlivý.

Tys neodpouštěl plán svůj snuje, kdo odpouští vše, znemravňuje. Tak v statisíce vzrost’ Tvůj rod a rozrůst musí v miliony,

by nastal Olympický hod, Tvůj hod. Slyš, zní již k němu zvony. Tys zvítězil, ať hudby hrají,

ať prapory a věnce vlají! A tušil-lis, že kalný rmut se může vzdout a rozkol kletý čest lidskou poničit i stud

a rozbít v stádo vojné čety, že přijdou číše bolehlavu a zmije lstné se ploužit v davu, a upíři a netopýři

že v národě nám kaly zvíří: k nám, mezi nás nic nevnikne, krev naše: Vari! vykřikne. Bude-li třeba ještě boje

za svatý Graal, sem ruce v kruh, stisk přísahy, a naše voje zas povede jak dřív Tvůj duch! Tys zvítězil, přijde-li kříž,

po druhé opět zvítězíš!