Jít poli úzkou pěšinou
a patřit ve žně čas,
jak bohatí se rovinou
tvá úroda, tvůj klas,
jak z brázdy tryská, zorané
tvým pluhem, rukou tvou –
ach, jaké štěstí neznané
chví srdce hlubinou!
Pták zpívá kdesi v oblaku,
a létem voní mez,
co je to božích zázraků,
co je to divů dnes!
Zapomněl’s rázem docela,
jak do zoraných lích
nejedna křemel vletěla
z čích’s rukou závistných,
a nevíš už, jak do rána
nejednou byla v spěch
kýms mladá setba zdupána
všem lidem na posměch.
Chléb duší lačných v úlevu
tak musí vždycky zrát,
a šťasten, komu bez hněvu
lze nad svým polem stát
a dívat se, jak vlnění
jde v nedohlednou dál,
a cítit, nových dychtění
že květ mu v duši vzplál:
Zas chytit pluh, jenž neumdlí,
a čelo schýlit v zem,
mít úsměv těm, kdož ničí zlí,
a zlaté klasy všem.