Proč vzalo se to slovo nadarmo
uprostřed haldu, trosek, běd a stenů?
Jak bratři Josefa je prodali,
a dnes už má jen antikvární cenu.
Ta božskost lidství! Zázrak stvoření!
Slovo-li’s hledal, nenašel’s to pravé.
I víra v Onoho tam, pána vesmíru,
v těch mořích krve utopena plave.
Ale cos vyššího je nade vším,
co nesměstná se v úzká ňadra jedna.
Viz, pozoruj a jistě uvidíš,
že plane to jak bílá růže z bědna.
Naslouchej opatrně, uslyšíš,
jak přes pole a vody touha dýchá,
jediná na světě, a té se dát
tvá býti musí jedinečná pýcha.
Však je-li disonance v nitře tvém,
toť chyba tvá a ne onoho citu,
nerv kterýs ochab, funkce neschopen
pro příjem, odraz fluidických kmitů.
Domova příkaz, výslednice sil,
jimž pohyb daly děje minulosti,
odvěký zákon, příkaz života
z těch svatých hrud a tlejících tam kostí.
Co’s proti tomu svým sobectvím?
Jak malilinské nic k těm milionům,
jak slabulinký komáří jen bzuk
k těm čekajícím velkonočním zvonům!
Jen třeba, abys klek a vzdal se jim,
když formu našly, aby promluvily,
s jásotem v ňadrech si je zavěsil
a slavně rozhoupal je ze vší síly
k souzvučné písni – kterou poslouchat
přiletí orlové o volném vesle;
a snad se nezastaví – směšné „já“ –
jen plž, jenž leze slizkou linku kresle.