STRÁŽE.

Byla sláva, byla tuze veliká, vyhrávala při ní všude muzika:

s lokaji a hodnostáři na svůj pustý hrad za sto let se přijel jednou král zas podívat.

Šumí řeka, šumí v soumrak z peřejí, pochodně se na ní věncem shlížejí.

Zapomněny všecky bouře, jasný kolem klid, dole v hradě pod balkonem zpívá dobrý lid.

V srdci krále vlaho, už se nebojí, v prokletém on hradě zdřimne v pokoji.

Na širokém, zlatém loži pospí tuze rád a sen o té slávě pěkné nechá sobě zdát.

Světla zhasla, půlnoc bije na věži, králi už se nijak měkce neleží,

v šero jizby vytřeštěně zří a chtěl by vstát – na parket, slyš, v temné ráně bác v tom lidský hnát.

Jedva dopad’, druhý za ním v zápětí, kostlivce až v přítmí stát je viděti.

Potom zase nové rány, nový hnátů pád: dvakrát dvanáct příšer bledých z kostí těch zříš vstát.

A pak v šeru tichém k loži míříce, hosté v polokruhu stanou mlčíce,

neb – co králi samotnému v hrůze divno hned: postavám těm schází lebek čtyryadvacet.

Řetězy jim visí z kruhů v zápěstí – král chce stisknout zvonec blíže pelesti,

ale v tom se hnáty zvednou, hnou se krokem vpřed, a král jejich prstů cítí na svém těle led.

A déšť skrápá s výše v bílé polštáře, pálí zas jak oheň krále do tváře;

horký je ten déšť a rudý, bubnů slyš v to řev, a v proud divou dme se vlnou čerstvá lidská krev.

V oči, ústa králi stoupá k zalknutí, a král klesá, klesá v mdlobné usnutí. –

Ticho v jizbě, zjasnívá se jitrem nebesklon, a kdes v dáli melodicky zpívá jitřní zvon.

Král se zvedá stěží, zírá v komnatu, ta jak včera tone v jase, ve zlatu.

Komorník jde pro hvězdáře: „Moudrý výklad dej, ale jenom pravdu boží, pane, povídej!“

„Snadno povím, králi, dobrý pane náš, v upomínku přišla k tobě mrtvých stráž.

Ti by spali v tichém míru, věř to, na mou čest, více ještě lásky tady živým třeba jest...“

Pokynul král hlavou jako v souhlasu, zároveň pak křiknul spěšně na chasu:

„Koně sedlat, z hradu jedem’ v této chvíli hned!“ A hrad zpustl od té doby zase na sto let.