„K půlnoci na věži uhodila,
proč jsi se zachvěla, moje milá?“
„Měsíček červeně zas už hoří,
a kdosi přechází přes nádvoří.
V šedivém rubáši kosti chřestí
komusi živému na neštěstí.“
„Neboj se, má milá, stín to věží
přes střechy v nádvoří temně leží.“
„Vidíš-li, druhý jde, za ním třetí,
šedivé rubáše větrem letí.“
„Větví to listnatou vítr zmítá.“
„Za rubáš stín stínu, hle, se chytá,
a táhnou po řadě, kde se blyští
mříž zlatá k paláci na schodišti.
A dvéře dokořán, slyš, ta rána,
zas k smrti vystraší mého pána.“
„Neboj se, má milá, jen jsi snila,
bába tě pohádkou vyděsila.“
„Dokořán okny se stíny nesou,
bludičky v očích jim tmou se třesou.
Zoufale skuhrají slova tklivá...“
„To vítr ve střeše jenom zpívá.“
„Má bába přece mi pravdu děla,
pravdu jsem, můj milý, uviděla:
Přísahy lidské ty nesplněné
v mátohy bývají proměněné
a k domu tíhnou, pánovi v lůže,
blah, kdo jim skutkem vyhnout se může.“