Dnes potměšilé dílo v podzemí
se do vzpomínky maně ryje mi.
Vrch na rovině, krtí kupice,
a uvnitř z cihel tvrdé ulice,
a uvnitř nepřátelského cos dlí,
svět číhavý a chytře zapadlý.
Vždy v cestě byl mi, hrozivě se tměl,
když z města domů za milou jsem spěl,
míjeje opatrně jícny děl,
jak by tam číhal vrah a nepřítel.
Až jednou, letní plameněl se den,
zřím bastion jak divem proměněn:
z hlin jeho tráva po pás povívá,
voňavá kvítím, větrem šustivá,
jásavý výkřik máků tryská z ní,
a modrý akord chrp s ním jasně zní,
pokračování rolí brunátných
žit zráním z nedohledných kolem lích.
To hlína Hané váhat nesměla,
na zdech a valech žitím vzkypěla.
Trs úponek a lehkých břečtanů
se šplhal vzhůru dělům do chřtánů,
les klasů všude kolébáním zrál,
kryl loukotě a přes lafety vlál,
přes cihly kanul jako vodopád
a zazdil křídla nedovřených vrat...
To chtěla by jen země: kvítí, klas,
voňavé dechy a skřivánčí hlas;
to chtěl by také člověk: rosné jiskření
a bezvražedné lidství k srpů zvonění.