František Serafínský Procházka
Tisícletým tepotem biji, tisícletým životem žiji, nic mne nezabilo, z krve potopy jsem promluvilo do osudu.
Bylo jsem kdysi srdcem Evropy a zase jím budu. Utrpením, jež konce nemělo, jsem trpělo,
a ty, jehož nepřítel pravdy neopil, poslouchej, abys pochopil. Z ňader bílého boha v jitřní světlo jako bílý holoubek jsem vzlétlo,
mé zítřky v jasné dálce modravé nebyly hroby krvavé. Nejvyšší lidství jak posvátné heslo a právo k němu, k duší obrodě
jsem v sobě neslo tužbou po lidské svobodě. Bratrsky hovoříc s věcmi všemi pluh dalo jsem zemi,
by rajsky byla kvetoucí, svět zkrásnit prací má vůle a snaha horoucí. Tiché jsem stavělo úle
pod lipovým květem vonným sladce do kruciát vražedného panstva. Vzrostlo jsem nejvýš ze Slovanstva v nejedné pohorské chatce
i za vichřice lednové. Ó, bloude, nerozuměls mému slovu, měls lázně pro ně ohňové a pro svou vládu mstících kovů
vždy nabroušené břity a jezuity. Od boží pravdy v odpadlictví nepoznals, co je lidství.
Já věrno z hrudi mučedníků jsem do dědiců vešlo s důvěrou, že kdysi celé vlasti k díku vítězné vavříny své seberou.
Tak z chvíle zoufalosti temné má síla zrodila se ze mne, jež ničeho se neleká pro právo člověka.
Z tisíce srdcí stejných se mnou v tepu na povýšeném rozkvetl nám štěpu v konečný zápas lítý květ reality.
Já to bylo, jež nezmdlévajíc planě jsem v jedno semklo věrných dlaně a bratrství paží pro společné dílo v bratrství srdcí proměnilo.
Přes hory a přes moře po všem světa prostoře já to bylo, jež jsem zvítězilo.
A já tvůj stavím dům nad špatné evangelium, že vše jest síla s pychem dravým, ne, vše jest láska, tobě pravím.
A nemáš-li mne v sobě, občane, této chvíle želané, a nebiju-li do tvých žil, jsi mrtev dříve, než ses narodil.
Zemru-li v tobě, na skále jsi sémě, a v tobě zemře moje země. Nepřítel vezme ji, věc truchlivou, a sebou oživí ji neživou.
Potácíš-li se v bouří závanu jak třtina se strany na stranu, zbělejí v poušti tvoje kosti ke kletbě budoucnosti.
Však, bratře, věz, co tobě pravím silno dnes: Tisícletým tepotem biji, tisícletým životem žiji,
nic mne nezabilo, z krve potopy jsem promluvilo do osudu, bylo jsem kdysi srdcem Evropy a zase jím duchem pravdy budu.
Cookies on Poetry Cove