Ni u nás nebylo jináče
než po tradici u praděda,
náš rod prý nikdy nepláče,
ať nejkrutější rve ho běda.
A táta vzpomínal tuze rád
mně leckdy kovářskou tu zkázku,
kdy s lidmi čerti chodili hrát
a často prohráli sázku.
On též chtěl jednoho popadnout
a v kleštích minoutku třímat,
perlíkem těžkým lidský soud
mu slavně do kostí vhřímat.
A moh’ by mít čertík i kontrfej,
jakou pan správčí náš nosí,
ryšavou bradu, znáte jej,
a oči jak dvě žahadla vosí.
Též moh’ by jak on divě lát
a šlehat palaškou kolem,
když za oráči z rána v chvat
uhání k dohlídce polem.
A to bys viděl, synku, rej,
jak by se hekavě svíjel,
jak bych já přikládal divočej
a rány, jež rozdal, zpět mu vbíjel.
Tu smál se tatíček, vždycky smál,
leč jakby hořklo cos v tom smíchu,
pak zhasil kahan, uléhal,
po bok mu usnul jsem v tichu.
A byla tenkrát dlouhá noc,
v té procit jsem znenadála,
vzlyk někdo jakby o pomoc,
v tmě moje dušička se bála.
Vztyčím se, dětskou ruku mdlou
směr pravý chvilenku šálí,
v tom hmatám tvář čís navlhlou,
na dlani plamen mne pálí.
Tak jenom slza zlé bolesti
v tmě kradmo z očí se láme,
a po té slze v neštěstí
my z rodu se poznáváme.
A třeba víc jich nebylo
než jedna jediná v žití,
to srdce, jež ji prolilo,
věčně ji žehnouti cítí.
A třeba příčiny nezjevil
ten hrdý pláč heroický,
zač slzu takou’s vyronil,
to nejsvětější bývá vždycky.