Vodil jsem jeho a on mne
lipovou cestou v chládku,
on na konci byl svého dne,
a já zas na počátku.
Za ruce jsme se drželi,
dvě děti, osiřelí,
v korunách stromů hučely
nedělní píseň včely.
A západ žhavící se rděl,
děd v nedočkavé touze
se mrtvým zrakem zahleděl
v ten požár nebes dlouze.
Zor zahořel mu upřený,
a jakby pil tu záři
a prožehnout chtěl plameny
tmu strašnou svého stáří.
Mne zvábil modrý motýlek
a jahodina zralá
a výtrysk žlutých světýlek,
jež lecha travou stlala.
A nemohl jsem chápati,
proč dívá se děd vznícen
a zapadá jak v závrati
v ten řeřavící jícen,
že zalit vnitřní blahostí
s cev usmířeným tepem
si nesl světlo věčnosti
ztad ve svém zraku slepém.